Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak fotografovat události

13. 2. 2007

     Každý, kdo vlastní nějaký ten aparátek na zachycování obrázků, se velice rychle dostane do situace, kdy on sám nebo jeho okolí bude chtít, aby zvěčnil nějakou událost. Je jedno, jestli to má být návštěva tetičky z Ameriky, první den dítěte ve škole, zápas místního FC Kotěhůlky s FC Barcelona, návštěva politika, kterého běžný občan potká jen na televizní obrazovce nebo vystoupení hudebního poloboha v místní sokolovně. Možností je nepřeberně. Výsledek by však měl být pokud možno tentýž. Co nejplastičtější zachycení události, aby každý, kdo výsledné fotografie spatří věděl, co se stalo.

     Na tomto místě určitě zklamu vyznavače technických lahůdek, kteří se budou téměř do roztrhání těla přít, zda na takový úkol stačí jeden univerzální, nebo tři speciální objektivy a to či ono tělo. Po mnoha letech strávených za hledáčkem můžu směle prohlásit, že stačí cokoliv, co fotografuje. Důležité je, aby aparát skutečně fotografoval (zadrhávající závěrka nebo prázdné baterie nejsou to pravé ořechové) a obsluha znala jeho vlastnosti a uměla je využít. V životě jsem fotografoval s mnoha přístroji, ale až ten, který jsem si pořídil před několika málo lety se dá svými parametry považovat za profesionální. Přesto jsem udělal (a také publikoval) mnoho fotografií, za které se nemusím stydět ani dnes.

     Rada, jak udělat dobré reportážní fotografie je jednoduchá. Snažte se fotografovat emoce, zachycovat události originálně, všímat si na první pohled nepodstatných detailů. Já vím, pro mnohé jsou emotivní a reportážní fotografie dvě různé strany mince, ale já si to nemyslím. Příklad? Před mnoha lety dostal v kategorii sportovní fotografie cenu na Czech press foto snímek ze stupňů vítězů, na němž byly vidět jen spojené ruce dvou veslařů, kteří právě dosáhli životního úspěchu. Žádné rozesmáté tváře, lesk medailí, kytice. Pouze detail dvou předloktí. Spojené svalnaté dlaně dvou chlapů dokázaly o atmosféře události říci daleko víc, než sebepopisnější snímek obsahující spoustu pro tuto chvíli zcela zbytečných informací.

     Zanechejme však šedivé teorie a pojďme k praxi. Abych podpořil svá slova o technice, našel jsem ve svém archívu dvě hodně „fousaté“ fotografie z prostředí automobilových soutěží. Tedy disciplíny, pro jejíž fotografování odborníci doporučují minimálně rychlou zrcadlovku a dlouhé sklo.

    

Obrazek

     Soutěžního favorita jsem fotografoval v zimě roku 1990 na kompakt Minolta Hi-matic s autofokusem, escorta fotila moje redakční kolegyně (naprostá amatérka) na kompaktní canon s fix-fokusem o pár let později později. Proč oba snímky vypadají více než koukatelně? Protože věrně zachycují atmosféru události. Jsou fotografovány dostatečně zblízka, zdůrazňují rychlost vozů a potlačují nepodstatnosti, aniž by je přitom ze záběru úplně vymazaly. V tomto konkrétním případě jsou oba exponovány s bleskem (řádově tisícina sekundy „zafixovala“ hlavní objekt), přičemž automatika nastavila dostatečně dlouhý čas, aby byly neosvětlené partie rozmazané. Neberte to však jako universální návod, jak fotografovat rallye (to je téma na samostatný článek), ale jen ukázku, jak si také lze vypomoci, když technika pokulhává za požadavky.

     Vraťme se však znovu k emocím. Budou-li vaše fotografie technicky precizní, s bezchybnou kompozicí, dokonale zaostřené, barevně i světelně vyvážené, ovšem bez smítka emoce, nikoho sice neurazí, ale také nenadchnou. Naopak, podaří-li se vám zachytit silně emotivní situaci, nikdo si drobné neostrosti nebo kompoziční chyby ani nevšimne. Jako příklad uvádím snímek, který jsem pořídil starou praktikou a základním, 50 mm objektivem. Pochází z jara 1996 a dokumentuje, jakou událostí byla tehdy návštěva prezidenta Havla pro obyvatele Zlína.

   

Obrazek

     Všimněte si kontrastu chladných pohledů členů prezidentské ochranky s pohledem bezejmenné ženy, které se právě podařilo stisknout prezidentovi pravici. Vůbec přitom nevadí, že prezidentovi není vidět do tváře. Tu všichni známe, visela přece v každé škole nebo úřadě. Ve srovnání s tím, co jsem vyfotografoval při oficiálních setkáních, právě tento záběr z davu nejlépe vystihoval atmosféru události (a po právu dostal na titulní stránce novin přednost).

     Oficiální události jsou totiž podle mě právě těmi, při nichž se nejvíc uplatní fotografova fantazie a osobitý přístup. Většinou se řeční, třese pravicemi, u těch významnějších i pózuje pro objektivy. Jistě, fotografujete-li pro obecní kroniku, je fotografie starosty svírajícího ministrovu dlaň nezbytností a absence papalášova úsměvu vás v očích obecního zastupitelstva degraduje na pouhého cvakala z ulice. Jinak se však lze bez podobných snímků klidně obejít. Daleko zajímavější je pokusit se zachytit známou osobnost jako normálního člověka v situaci zcela neoficiální nebo se zaměřit pouze na atmosféru události. Nabízím dva příklady.

   

Obrazek

     První pochází z doby, kdy si premiéři Zeman a Dzurinda dělili miliardy z federálního majetku (praktica, obj 20 mm), druhá zachycuje slavnostní okamžik svěcení nově postaveného svatostánku v jedné valašské obci arcibiskupem Graubnerem (praktica, obj 50 mm). Myslím si, že např. spící nemluvně na rameni jednoho z vesničanů vypovídá o významu a atmosféře události více, než soustředění pohled arcibiskupa (pro obecní kroniku je ovšem společný snímek místního faráře
s moravským metropolitou opravdu nutný).

     Jsou však situace, kdy vám nezbude, než se oficialitám a dalším tlakům prostředí podřídit. Do zákulisí vás nepustí, na „scéně“ se nic zajímavého neděje, blesk je svým výkonem nedostatečný, … Je toho hodně, co se vám během fotografování může přihodit. Házet aparát do obilí však nutno není, téměř vždy lze najít nějaké řešení, jak si zachovat tvář fotografa.

    

Obrazek

     Záběr nalevo zobrazuje jednoho z našich nejneomylnějších politiků současnosti, respektive jeho příznivce hltající každé slovo svého idolu. Druhá fotografie je obsahově podobná, jen ti politici, užívající si frenetického aplausu, usedají na opačném konci sněmovního sálu a jejich příznivci jsou povětšinou staršího data narození. Proč jsem ale vybral právě tyto snímky? Zadání znělo stejně: vyfotografovat shromáždění politické strany. Celkem nuda, ale když šéfredaktor jinak nedá … Máte-li totiž nápad, z téměř každé situace se dá „vybruslit“ a obejdete se i bez vybavení za desítky tisíc českokorun. Noční snímek vznikl pakticou se záklaďákem (tedy 50mm/1:1,8!!), druhý je z ruského horizontu
(o fotografování dokumentárních panoramat píšu jinde).

     Vraťme se ještě na chvíli ke sportu. Zaměřím se třeba na kopanou. Budete-li chtít vyfotografovat svou ratolest, jak na velkém vápně umně obehrává o hlavu vyššího soupeře, potřebujete dlouhé sklo, nebo vběhnout jako falešný rozhodčí na plochu. O tom není sporu. Ve většině ostatních případů si však vystačíte s běžným aparátem (pokut tedy nechcete fotografovat finále ligy mistrů). Stačí se zaměřit na situace, které váš aparát zvládne. Emoce diváků, dění na lavičce, příprava před zápasem, radost nebo smutek po něm, … K tomu nějaký záběr z plochy určitě pořídíte a máte reportáž, za níž by se nemusel stydět žádný profík. Stačí se jen dívat.

     V praxi jsem si přitom ověřil ještě jednu zajímavou věc. Ne vše, co je atraktivní ke koukání, musí být nutně taky atraktivní pro fotografování. Uvedu dva příklady ze sportů, které jsem fotografovat snad nejčastěji.

    

         Obrazek

     První snímek byl pořízen několik set metrů za cílem rychlostní zkoušky, kdy už posádky jen dojíždějí k časoměřičům. Žádní diváci, volnost pohybu (mohl jsem si vybrat, zda snímat z nadhledu, podhledu nebo bočně), vozy jely dost pomalu na správnou kompozici i dost rychle na to, aby šlo snímky správně máznout, … V atraktivní zatáčce obsypané diváky a pořadateli bych tolik tvůrčí svobody rozhodně neměl. Druhý snímek pochází ze zkušebního cvalu před samotným dostihem. Koně jedou pomaleji, po jednom (není problém nasnímat celé startovní pole a pak vybrat vítěze).

     Zcela úmyslně jsem se v tomto povídání vyhýbal tématům svateb, narozenin a nejrůznějších oslav. Ne proto, že bych je považoval za jednodušší disciplíny. Jejich prostředí je snad každému dostatečně známé. Nejsme-li zrovna oficiálními fotografy, jsme vlastně doma, můžeme se dostatečně věnovat experimentování a pokusům „vidět“ jinak. Budeme-li se přitom držet zásady fotografovat emoce, budou naše snímky často lepší, než ty oficiální. Zvláště po letech, kdy vzpomínky vyblednou a právě emoce z našich fotografií nám připomenou ty skutečné, z myslí již dávno vyvanulé.

     O to totiž při reportáži jde.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA