Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak na tmu aneb chvála automatiky

14. 12. 2007
 

     Koupil jsem si digitální kompakt. Už před rokem. I když byl myšlen jako alternativa za pomalu stárnoucí Hi-matic od Minolty nebo malého Minoxe
a neočekával jsem tedy nějaké extra výkony, byl jsem jeho prvními obrázky zklamán. Teď, po více než roce vzájemného spolužití, musím své první hodnocení poněkud poopravit.

     Dnes je dokonce běžné, že jej nasazuji i tam, kde jsem ještě nedávno spoléhal výhradně na velkého Canona 33. Čím si mě Panasonic DMC-LZ5 tak získal? Kromě malých rozměrů (přestože nepatří mezi „fotošperky“, nosím ho většinou v kapse) především svou automatikou (manuální ovládání expozice koneckonců ani nemá), schopnou zvládat naprostou většinu světelných situací. To sice canon taky, ale je tady právě ten podstatný rozdíl ve velikosti obou přístrojů. Zatímco robustní zrcadlovku těžko ukrýt a manipulace s ní také není rychlá ani nenápadná, digitální kompakt je téměř ideálním nástrojem, jak pořídit pár záběrů z míst, kde je to
z nejrůznějších pseudodůvodů zakázáno.

     Dodnes nechápu, proč se v některých jeskyních fotografovat nesmí, v jiných jen za nekřesťanský peníz (a běda, když vás někdo uvidí se stativem) a někde bez omezení. Taktéž některé kostely, muzea a další památky spoléhají zřejmě na to, že turista raději utratí drobný obolos za nabízené pohlednice, místo aby si fotografii pořídil sám. Že to učiní málokdo, je asi nezajímá, stejně tak jako skutečnost, že obrázky památky v rodinnných albech a osobních stránkách na síti mohou být skvělou reklamou.

     Když jsem se nedávno procházel pod vznešenou klenbou katedrály sv. Víta, byl jsem překvapen množstvím turistů, kteří si všudypřítomnou nádheru snažili vyfotografovat. Měl jsem radost, že se zde fotografovat smí, protože se nerad uchyluji k fotografování pokoutnému. Zároveň mě však trochu zarazilo množství záblesků, neboť většina fotografujících prostě jen cvakala a automatika blýskala. Že jsou takové fotky většinou k ničemu, není třeba podotýkat.

     I ty nejlevnější kompakty už dnes přitom nabízejí kromě základního i několik motivových programů, mezi nimiž zpravidla nechybí „noční scenérie“. Tedy režim, kdy aparát použije natolik dlouhý čas, že snímač zachytí i slabé světlo
v neosvětleném interiéru nebo noční scénu na ulici. Není tedy nutno zvyšovat citlivost snímače (zrno v tmavých partiích nevypadá dobře ani z negativu, natož ono hnusné digitální) a díky vypnutému blesku nám zůstane věrná světelná atmosféra prostoru. V některém článku jsem radil nosit kapesní stativek, v interiéru se však obejdeme i bez něj. Většinou je k dispozici dostatek nejrůznějších míst, kam lze aparát položit či o ně dostatečně pevně opřít, aby se těch několik sekund nepohnul. Zpočátku se každému asi nepodaří dosáhnout toho, aby se aparát nepohnul, ale stačí trocha cviku, abychom našli ten správný úchop.

     V kostelích a podobných prostorech jsou například velmi dobře využitelné nejrůznější sloupy a vysoké kusy mobiliáře, neboť scénu je třeba komponovat zpravidla na výšku. Máme-li nastavený aparát (tedy noční režim), stačí přitisknout, lehce sklonit objektiv a exponovat. Nepamatuji si, že by mi někdy automatika udělala fotku, která by byla po technické stránce nepoužitelná (úprava v editoru je sice nezbytná, ale to dělám prakticky u všech obrázků). Digitální aparát navíc umožňuje okamžitou kontrolu výsledku, takže není problém expozici zopakovat. Časem navíc získáme cvik a i bez prohlížení poznáme, zda jsme měli pevnou ruku, nebo se nám to hnulo.

     Je to jednoduché a překvapivě účinné. Vzpomenu-li, jak jsem před několika lety v Hronseku složitě hledal oporu pro těžký canon, musím panasonicu opravdu poděkovat, že mne těchto starostí zbavil. Jistě, nemá širokáč, 35 mm ohnisko je někdy skutečně málo, ale i s tím se lze vhodným výběrem kompozice vypořádat. Kvalita zobrazení je také horší, ale tyto fotografie používám výhradně pro pohlednicový formát, kde je snížená kvalita (kromě aberace vzniklé na rozhraní tmavých a světlých ploch) nerozeznatelná.

     Ale dost již teoretizování, pojďme na malou exkurzi do praxe.

Obrazek

Interiér kostela v Hronseku. Zrcadlovku jsem postavil
na zábradlí balkónu, nastavil clonu a čas dopočítala automatika.

 

Obrazek

V kapli sv. Václava jsem fotografoval na výšku
panasonicem (stejně jako další ukázky)
opřeným o kamennou zárubeň.

Obrazek

Doslova rájem pro fotografy je jeskynní systém v Aggteléku. Při
šestihodinové „túře“ podzemím je času i objektů na fotografování
sdostatek. Tento stalagnát jsem exponoval z betonové podlahy.

Obrazek

Snímek letištní plochy vznikl z parapetu tranzitní haly. Při fotografování
přes sklo je třeba umístit aparát co nejblíž. Zabrání se tím většině nežádoucích odlesků a dostatečně rozostří všechny nečistoty.


Co dodat? Dobré světlo!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

http://veronikavavrova.blog.cz/

(Verča, 19. 1. 2009 9:05)

Dobrý den pane Jíří.
Dneska jsem navštívila Vaší stránku, a chtěla bych Vám říci, že fotíte nádherně, nejvíce jsem ocenila rady a návody, jelikož to hledám na internetu nejvíce. Děkuji mockrát za krásnou podívanou!

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA