Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rallye před objektivem

21. 8. 2007

Jak se na těchto stránkách stává pomalu zvykem, nepůjde o rady pro protřelé fotografy, kočující s barevným cirkusem nějrůznějších řvoucích ořů, ale o článek, jenž by měl napomoci běžnému návštěvníkovi motoristické akce. Přestože budu popisovat fotografování rallye, jsou moje poznatky s určitými omezeními aplikovatelné samozřejmě na libovolnou sportovní disciplínu.

Úvodem si dovolím zopakovat jednu ze svých oblíbených tezí, totiž, že nezáleží na aparátu, který třímáme v rukou, ale na tom, jak se umíme dívat a jakým způsobem k fotografování přistoupíme. Samozřejmě, bude-li nám na krku viset nejnovější canon se snímací frekvencí deseti snímků za sekundu a v brašně odpočívat sada profiobjektivů, bude námaha potřebná k získání kvalitních obrázků o poznání nižší, než když budeme kolem trati pobíhat s amatérským kompaktem, ale ani s ním nemusíme házet ambice do obilí.

Obrazek

Rallye, to jsou především davy diváků u trati.

Důležité je ujasnit si, co na svých fotografiích chceme mít a co mají svým divákům sdělovat. Má to být jen přehlídka nejrůzněji zbarvených závodních strojů, jejichž pozadí bude tvořit cedule s názvem naší obce zakrývající věž místního kostela? Nebo by z fotografií měla koukat atmosféra rychlosti a napětí? To druhé bude asi atraktivnější.

Než přistoupím k samotnému fotografování, nemohu si odpustit ještě jednu (ale dost důležitou) poznámku. Čím atraktivnější soutěž, tím horší podmínky pro práci amatéra. Trať krajského podniku určitě nebude obsypána téměř neproniknutelným hroznem diváků a také omezující opatření pořadatelů určitě nebudou tak striktní, jako třeba na „Barumce“. V těsném davu lidí nám většinou nezbude nic jiného, než exponovat stále z jednoho místa, protože šance, že bychom se přesunuli jinam
a našli výhodnou pozici je nepatrná. Výsledkem pak budou fotografie lišící se pouze šíří záběru a typem a barvou závodního stroje.

Obrazek

Možnost volného pohybu kolem trati je velice důležitá 

Po létech, kdy jsem se snažil protlačit davem na atraktivních pasážích jsem proto změnil taktiku. Hledal jsem taková místa, kde nebylo příliš mnoho diváků (případně žádní). Kromě volnosti pohybu je také důležité, aby pozadí snímku hlavní motiv vhodně doplňovalo. Mohu se mýlit, ale nejrůznější cedule, stodoly, ploty, či dokonce stavby sakrální tuto podmínku většinou neplní. Naopak velmi dobře se snímá
v krajině, případně na místě nepříliš členitém a s absencí dominantních prvků
v okolí. Uvědomme si totiž skutečnost, že všechny stroje se budou kolem objektivu pohybovat poměrně značnou rychlostí a proto jen těžko docílíme, abychom ten který prvek měli na fotografii právě tam, kde by podle kompozičních pravidel měl být.
S digitálními kompakty, které se vždy (mimo jiné nectnosti) vyznačují více či méně velkým zpožděním expozice, je to prakticky nemožné, a výsledek je proto vždy dílem náhody. 

Obrazek

Prašná silnice, žádné stodoly, možnost pohybu. Co více si lze přát.
Měl jsem tehdy jen starého zenita E, ale tato fotka vyhrála
fotosoutěž a já se (bohužel jen) ve svých očích stal
Fotografem. Píše se rok 1991 a Patrick Snijers
se sierrou poprvé vyhrává Barumku.

Dokonce není vůbec nutné fotografovat na trati samotné rychlostní zkoušky. Několikrát jsem zaparkoval brašnu několik set metrů za hranicí měřeného úseku
a zjistil jsem, že toto řešení má své klady. Sice přijdeme o divácký zážitek z ostrého průjezdu závodních speciálů, ale právě nevelká rychlost vozidel nám výrazně pomůže při fotografování. Kvůli tomu na trati totiž jsme. Závodníci si ještě nesundali přílby, absolutní rychlost vozu z fotografie nikdo nepozná, bezpečností zóny nás většinou už taky neomezují, takže jediné, co by nám mohlo chybět, budou davy diváků v pozadí. Ovšem pozor! I zde se může stát, že vůz opustí silnici, takže lehkovážnost a pocit falešné bezpečnosti nejsou na místě. Dobře si pamatuji na (dnes již historickou) silnou destrukci soutěžního žigulíku bří Končekovcov na Trojáku daleko za cílovou čarou. Naštěstí jsem stál na opačné straně (téměř zcela rovné) silnice.

Za léta, co jsem rallye fotografoval, jsem si všiml ještě jedné maličkosti. Stojíme-li na svahu nad tratí, vychází kompozice daleko lépe, než když máme aparát v úrovni jedoucího vozu. Auta jsou totiž výrazně "placatá", takže nad a pod hlavním motivem zbývá hodně místa, které se ne vždy podaří smysluplně zaplnit. Ani zde se však nebojme experimetovat, i z podhledu lze získat zajímavé záběry. Ukázky jsou snad výmluvnější.

Obrazek

Téměř ideální prostředí pro fotografování soutěžních vozů. Silnice
plynule přechází v pole, kompozici nic neruší. Nadhled zlepšuje
využití plochy ve vertikálním směru.

Obrazek

Ani záběr z podhledu nemusí být nezajímavý. Podmínkou pro bezpečnost
fotografa je však dostatečný odstup a potažmo dlouhé sklo. 

Místo jsme si vybrali, nezbývá než přivítat příjezd prvního vozu. Máme dost času, takže se můžeme rozhodnout, zda ho vyfotografujeme čelně, z boku, nebo zvolíme kompromis mezi těmito pozicemi. Také pohled zezadu nemusí být neatraktivní, záleží na fantazii. Každý jistě alespoň jednou zatoužil vyfotografovat rychle jedoucí závodničku z boku a kochat se rozmazaným pozadím zdůrazňujícím rychlost vozu. Není to nic těžkého. Stačí použít trochu delší objektiv (za ideální považuji cca 100 mm na kinofilm) a přiměřeně dlouhý čas. 1/60 nebo 1/125 většinou stačí. Majitelé jednoduchých digitálních kompaktů zoufat nemusejí, každý aparátek má alespoň několik motivových programů, z nichž jeden určitě potřebný čas nastaví. Určitě to ale není ten sportovní. Je zpravidla příliš krátký a fotografovat auta se „stojícími“ koly přece nechceme. Není však problém vyzkoušet všechny. Ještě před příjezdem závodníků prostě s každým z nich „naprázdno“ máchneme aparátem rychlostí, jíž budou vozidla pravděpodobně projíždět a i na vestavěném monitoru velmi přibližně uvidíme, který program bude pro naše záměry nejvýhodnější.

Je samozřejmé, že s kompaktem (digitálním) musíme mít před samotným příjezdem vozu namáčknutou spoušť (dopředu zaostřený autofocus), u levných kompaktů s nemožností nastavení expozičních parametrů musíme mít i zafixovanou expozici, aby zpoždění závěrky bylo co nejmenší. I pak se sice může stát, že na prvním snímku nebude to, co bychom chtěli, ale stačí chvíle cviku a každý fotograf pozná, s jakým předstihem musí mačkat spoušť, aby záběr vypadal podle jeho představ. Automobilové soutěže jsou naštěstí disciplínou, kde lze poměrně snadno předvídat dráhu i rychlost předmětu zájmu. Na fotbale (tom ženském zvláště) by to bylo neporovnatelně horší.

První vůz však již burácí v dáli. Pro vlastní jistotu zkontrolujeme nastavení aparátu včetně zoomu (přezoomovat bezprostředně před expozicí zvládají jen mistři)
a jakmile se automobil objeví v našem zorném poli, sledujeme jej plynule v hledáčku nebo na obrazovce (to první mi přijde přirozenější) a v okamžiku průjezdu kolem nás (pokud možno bez trhnutí aparátem) exponujeme. Majitelé digitálů mají cca minutu na to, aby si svůj výtvor prohlédli a případně upravili nastavení, ostatní musejí vydržet přinejmenším do příští „erzety“.

Obrazek

Téměř ostrý vůz, z popředí i pozadí zůstávají jen šmouhy. Pozná
někdo, že snímek vznikl až daleko za cílem RZ?

Kdo tuto techniku používá poprvé, bude pravděpodobně překvapen, že se mu nikdy nepodaří zachytit rychle jedoucí vůz zcela ostře. Je to pochopitelné. Zatímco film či snímač v aparátu se pohybují prakticky konstantní úhlovou rychlostí, několik metrů dlouhý automobil kolem něj putuje více či méně po přímce, takže úhlová rychlost předních dveří a zadního nárazníku je v okamžiku expozice sice nepatrně, ale přece jen rozdílná. Eliminovat to lze použitím delších ohnisek objektivu, ovšem vše má své meze a sklo přes 200 mm už vyžaduje jednonožku. Navíc, jen na málo místech si můžeme stoupnou dostatečně daleko od trati, aniž by nám někdo nebo něco zaclánělo či překáželo.

Můžeme použít ještě jeden trik. Snímat rychle se pohybující vozy s bleskem. Všechny mají více či méně omezený dosah a jejich záblesk trvá v řádech tisícin sekundy. Vůz v popředí bude krátkým zábleskem „zafixován“, neosvětlené pozadí zůstane pohybově máznuté. Musíme se ovšem smířit se (většinou) „zkamenělými“ koly (ti otrlejší si je však snadno roztočí doma v editoru). Velmi dobře se tak pracuje za šera ať už podvečerního, nebo lesního.

Obrazek

I lesní silnice zacloněná keři může být atraktivním místem pro fotografování. 

Bočních pohledů máme na kartě dostatek, je třeba změnit stanoviště či úhel pohledu, aby naše sbírka nebyla příliš jednotvárná. Máme-li před sebou byť jen nepatrný horizont, můžeme jej využít k atraktivnímu čelnímu pohledu, svah můžeme využít pro snímky z nadhledu, vyloučena není ani žabí perspektiva. Zvedá-li se od kol dostatek prachu, není od věci zachytit torzo zádi. Důležité je popustit uzdu své fantazi, jen tak se nám podaří získat obrázky, které se budou odlišovat od šedivého průměru pořízeného cvakaly v davu, kteří před fotografováním upřednostňují vlastní zážitek z průjezdu rychlých vozů.

Obrazek

Ani diváci zakrývající výhled nemusejí znamenat závažnou překážku.

K soutěži patří i diváci, měli bychom tedy myslet i na to, aby se aspoň na několika fotografiích objevili a dokumentovali tak vysokou atraktivitu tohoto sportovního(?) odvětví. Ideální samozřejmě je, když se tísní na stráni nad tratí a my můžeme pod svah. Ale i osamocený hlouček fanoušků v jinak opuštěné krajině lze zvolit jako vhodný doplněk kompozice. Opět záleží na kreativitě fotografa.

Zatímco pro diváka tvoří noční průjezd rychlostní zkoušky atraktivní zážitek, fotograf je na tom hůře. Za prvé špatně vidí, co vlastně fotografuje. Proto je dobré zaujmout místo alespoň vzdáleně osvětlené pouliční lampou, aby byla viditelná byť jen silueta vozu a nejbližší okolí. Fotografovat v lese znamená, že až na monitoru nebo
v temné komoře zjistíme, co jsme vlastně spáchali. V tom lepším případě i to, kdo kolem nás vůbec projel. Prostor pro tvůrčí práci je v tom případě značně omezen.

Obrazek

Ač vůz uhání vpřed, kola se netočí a vše tone ve tmě. Zato je dobře
vidět do kabiny vozu.

Noc má ovšem i své výhody. Tma milosrdně skryje objekty, které by ve dne rušily kompozici, neboť na snímku zůstane většinou jen to, co zvládne osvětlit náš blesk. Toho, že by naši snahu mohla zhatit kanonáda blesků z okolí se příliš obávat nemusíme (tedy pokud nestojíme na známém Col de Turini při průjezdu rallye Monte Carlo). Blesky mají relativně slabý dosah, takže k přepalům nemůže prakticky dojít. Maximálně dojde k nasvícení některé z části snímku mimo dosah našeho blesku, což je ovšem většinou ku prospěchu snímku.

Odstranit statičnost v noci vzniklých snímků prakticky nelze. Blesk pracuje s tak krátkým časem a okolí je tak tmavé, že s tímto „nedostatkem“ budeme muset smířit. Snad jen opravdu silné pouliční osvětlení dokáže vytvořit zajímavé pozadí
a eliminovat dojem, že závodní vůz stojí ve vzduchoprázdnu. Ještě dva aspekty nočního fotografování musíme vzít v potaz. Světla vozu budou zaznemenána po celou dobu otevření závěrky, jejich šmouhy proto mohou ne vždy korespondovat s hlavním motivem. Zato se nám téměř vždy podaří zachytit i pilota. Skla totiž nebudou odrážet oblohu jako ve dne a do kabiny bude díky flashi velice dobře vidět.

Rallye však nejsou jen rychlostní testy, ale také čas strávený při opravě a údržbě vozidel, ideální příležitost dostat se do blízkosti nejen vozů, ale též jejich pilotů, navigátorů a dalších členů mnohdy početných týmů. Zatímco průnik do depa na Masarykově okruhu je těžkým oříškem, při rallye se dostaneme bez problémů téměř až do kuchyně. Znovu musím ovšem podotknout, že čím méně významná soutěž, tím bude náš pohyb jednodušší. Tovární týmy světových značek přece jen víc dbají na soukromí svých hvězd než téměř amatérské party závodící stále spíš pro svoji potěchu než zisk z reklamy.

Obrazek

V servisní zóně uvidíme závodníkům až do kuchyně. Michal
Gargulák večeří.

Chceme-li tedy snímek atraktivních osobností, musíme se smířit se spoustou omezení, rychlým mizením hvězd za dveře karavanu počínaje a davem zaclánějících bezejmenných konče. Chceme-li atraktivní fotografie ušpiněných mechaniků lopotících se s výměnou nápravy, hledejme poloamatérské týmy. Houf čumilů kolem bude menší a také omezený počet členů doprovodu nám úlohu usnadní.
O tom, že nacvakat vozy jen tak, bez ruchu okolo nemá smysl, bych snad ani psát nemusel, ale budiž. Vznikne tak ale jen houf obrázků postrádajících jakoukoliv atmosféru, jenž může sloužit snad jen k zdokumentování použité techniky. Naopak - bude-li hrát ve snímku důležitou roli mechanikův obličej poznamenaný námahou, fotografie bude o to lepší. Nutno však podotknout, že lidé opravující automobil obecně ukazují svému okolí zcela jinou část těla, než obličej, takže nezbývá, než se obrnit trpělivostí a počkat, až bude potřeba vyměnit klíč, nebo se natáhnout pro kleště.

Pozorný čtenář si asi všiml, že jsem se nezmínil o fotografování možná nejdůležitějších okamžiků rallye, tedy startu a cíle. Je to totiž téměř neřešitelný úkol. Tedy bez akreditace. Ono je to těžké i s akreditací, protože u cílové rampy se sejde takový houf jejich majitelů, že se mačkají a (mnohdy nevybíravě) strkají
i mezi sebou. Co si má tedy počít prostý divák, stojící v nejlepším případě za bariérou a pozorující především záda všech těch důležitých kameramanů, fotografů a dalších zevlounů., kteří mu prostě neuhnou a neuhnou. Nezbývá, než improvizovat a spolehnout se na štěstí.

Obrazek

I takto lze vyřešit fotografování v tlačenici u cíle. Hlavně,
že nechybějí emoce a snímek vystihuje atmosféru..

Takže, dobré světlo! A nebojte se experimentovat.




 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Super

(Roman Šlejmar, 10. 10. 2008 14:07)

Díky za článek! Je moc povedený a pro mě inspirující v mých dalších pokusech o focení rally. Začal jsem s tímto typem focení teprve nedávno, ale moc mě to baví!

Ať se vám daří!

Roman
www.slejmar.cz

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA