Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velké zrno aneb tisk kalendářů jinak

29. 9. 2009

  

Nastal podzim a s ním i čas, kdy (podobně jako mnoho jiných fotografů) řeším rok co rok stejnou otázku. Jaké téma kalendáře pro příští rok zvolit a jakou technologií těch pár kousků pro rodinu a přátele vyrobit.

Svůj první kalendář jsem dělal někdy v polovině 90. let minulého století a štěstí tomu přálo, že měl vcelku bohatého sponzora, takže nebyl problém vytisknout čb fotografie ve CMYKu na křídový papír. Problém se vynořil až poté, co jsem chtěl
v této slibně započaté tradici pokračovat vlastními prostředky. Dostupný maloformátový tisk neexistoval, velkoformátová barevná fotografie byla (a dodnes pořád ještě je) nekřesťansky drahá a barevné kopírky svojí kvalitou (a také cenou kopie) prostě oko neuspokojily.

Zbývaly proto jen celkem snadno dostupné laserové tiskárny, čb kopírky a (tenkrát ještě všeobecně rozšířený) zvětšovák v temné komoře. Výrobu pomocí klasické fotosazby (vysázet a vytisknout kalendárium, smontovat s fotografií a další grafikou, přefotit a fotograficky rozmnožit) jsem zavrhl. Nic konkrétního mne k tomu nevedlo, snad jen poměrně velká pracnost (dřinu raději nechávám strojům) a také jsem asi nechtěl mít kalendáře na fotopapíru.

Zbýval laser a kopírka. Kdo si ovšem aspoň jednou vytiskl jakoukoliv fotku na laserové tiskárně při standardním nastavení, tak si musel všimnout, jak je hnusná. Představa, že bych měl touto technologií produkovat cokoliv ve formátu A3, proto příliš nelákala. Mnoho dalších možností však neexistovalo. Nezbylo, než z hlavního nedostatku laserového tisku udělat jeho přednost. Vzpomněl jsem si na Danu Bleyovou a její výstavu velkoformátových digitálních portrétů, vytvořených nedokonalým scanerem a publikovaných se všemi nedostatky této technologie. Nevypadaly vůbec špatně a mne napadlo, že by možná nebylo od věci ten hnusný rastr z laserovky prostě zvětšit.

Obrazek

Stránka kalendáře vytištěná jako zvětšenina
v PC vyrobeného negativu.

Nascanoval jsem proto pár obyčejných fotek, lehce je upravil, převedl do negativu
a vytiskl na pauzák. Doma jsem pak zamířil do komory a prohnal takto vyrobený negativ zvětšovákem. Výsledky nevypadaly vůbec zle, a bylo proto rozhodnuto. Kalendář vyrobím pomocí digitálně (v počítači) sestavených negativů. Bylo ovšem nutno počítat s několika aspekty. Především bylo třeba rezignovat na detaily fotografií, viditelné zůstanou jen hrubé obrysy. Také kontrast je potřeba upravit. Celkově velký, ale v obraze se nesmí vyskytnout žádné větší, zcela bílé (ty tolik nevadí) ani černé (vypadají hodně nepěkně) plochy. Písmo je třeba volit spíš jednodušší bez zbytečných zdobných prvků, které by tato „hrubá“ technologie nepřenesla.

Obrazek

Detail obličeje ukazuje nejen zajímavou strukturu rastru,
ale také skutečnost, že pro pozorování je nutný určitý odstup.

Chce to trochu cviku, ale po několika zkušebních pokusech jsem měl 13 listů nejen hotových, ale přenesených (v negativu) na pauzák. Nazvětšovat je na formát 30x40 cm pak byla otázka jediného večera (tvrdá gradace a lesklý povrch na „umělou hmotu“, která se nemusí vypínat). Důležité je, aby „zvětšeniny“ obsahovaly opravdu jen bílé a černé plošky, žádné odstíny šedi (proto je dobré před zvětšováním všechna bílá místa začernit lihovým fixem). Pak stačilo navštívit copy centrum a za pár korun tyto fotografické předlohy namnožit (že jsem použil nestandardní, hrubý
a recyklovaný papír, je spíš třešnička na dortu) a nechat v knihařské dílně patřičně svázat. Výsledek diváky a majitele většinou překvapil. Přestože se pár negativních hlasů ozvalo, ty pozitivní jednoznačně převažovaly.

Když jsem o pár let později pracoval v grafickém studiu, napadlo mne udělat totéž, ale místo tiskárny použít osvitovou jednotku. Pracuje totiž s rozlišením 2450 dpi, což je hodnota řádově srovnatelná s hustotou zrna filmového negativu. Podložka je navíc prakticky totožná s filmem, takže na tomto poli se rýsovaly další (možná netušené) možnosti. Proč jsem to zatím nezkusil, vpravdě nevím. prostě se vždy objevila jiná alternativa.

Tou několik příštích let nejpoužívanější byla úprava rastru fotografie a tisk hotových listů na čb laseru formátu A3. Výše popsaná metoda je přece jen poněkud náročná na čas a já chtěl výrobu přece jen ještě jednodušší. Laboroval jsem proto celkem dlouho s nastavením tiskárny, ale žádné mne neuspokojilo. Nechal jsem proto hardware být a usedl jsem před obrazovku.

Brzy jsem zjistil, že když ve photoshopu převedu fotografii z čb (nebo i barevného) režimu do bitmapového, mohu dělat s rastrem velmi zajímavé proměny, které při následném tisku na laserové tiskárně nevypadají vůbec zle. Při sazbě kalendária se navíc nemusím omezovat pozdější ztrátou detailů, protože vše zůstane tak, jak to vidím na obrazovce. Jen s odstíny šedi je nutno nakládat opatrně. Tedy, buď je zcela eliminovat, nebo převést do bitmapy a udělat z nich koukatelné plochy černé
a bílé.

Obrazek

List kalendáře s fotografií v bitmapovém režimu. Již ze vzdálenosti
několika málo metrů se rastr zcela vytrácí.

Pro výběr fotografií platí podobná pravidla, jako při výrobě vlastních negativů. Lépe vycházejí obrázky kontrastní s jasnou strukturou, jimž ani ztráta detailů moc neublíží. Jestliže jsem před chvílí apeloval na odstranění černých a bílých ploch, nyní to považuji přímo za nezbytnost! Černé plotny v jemném rastru jsou prostě velmi tvrdou pěstí na oko. Výhodou této metody je nejen rychlost, ale především možnost experimentování při úpravě fotografií, neboť výsledek se na tiskárně objeví jen pár sekund po stlačení ikonky tisk, což je při použití zvětšováku nemyslitelné.

Rozrastrování má ještě jeden (vcelku pozitivní) efekt. Jak je dobře vidět na přiložených ukázkách, na překážku není ani drobná neostrost. Ne tedy, že bych nabádal k publikaci neostrých snímků, ale máme-li slušnou fotografii, která má jen tu vadu, že ji nelze moc zvětšit, rastr pomůže. Po zvětšení se totiž zvětší jen zrno, jeho okraje však zůstanou ostré a ona hrozící neostrost se nemá kde projevit.

Obrazek

Detail fotografie dobře ukazuje, jak jednoduché
přerastrování dokáže obraz zostřit.

Dnes, kdy spousta studií a tiskáren nabízí výrobu plnobarevných kalendářů v malých nákladech za několik málo stokorun, se možná předchozí řádky zdají jako házení hrachu na zeď. Když však zalistuji svými kalendáři z minulého století, dýchne na mne závan nostalgie. Závan, nebo (vzdálená) ozvěna dob, kdy digitální fotografie byla ještě v plenkách a kdy s rastrem bylo prostě nutno počítat. A já si téměř vždy (sám pro sebe) říkám, že by nebylo špatné se do těchto časů někdy vrátit.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA