Ján Šmok
Ján Šmok. Jméno, které jsem nejdřív čítával na hřbetech osahaných knih v regálech antikvariátů, hledaje další zdroj inspirace ve svých učednických letech. Nikdy by mě přitom v té době nenapadlo, že právě pan Šmok bude jedním z těch, kteří nejvíc ovlivní moje vnímání fotografie i moji vlastní tvorbu. Všechny ty knihy vypadaly totiž hodně omšele a jejich obsah ke mně promlouval jazykem dávno vyvanulým.
O mnoho více mě oslovila rubrika tehdejší Československé fotografie, v níž s neopakovatelným a laskavým humorem, přitom však velice fundovaně, komentoval pokusy amatérských fotografů. Přestože byly jeho odsudky někdy velmi tvrdé, věřím, že žádného začátečníka od fotografování neodradil.
Uběhlo několik let, během kterých jsem měl jméno Šmok zařazeno v kategorii klasiků, jejichž období patří dějinám a já stanul na půdě své Alma Mater. Jméno Šmok rychle dostalo zcela jiný obsah, neboť se v indexu skvělo hned pod předmětem Teorie fotografie. Z nedotknutelného klasika se začal stávat příjemný člověk s velmi svéráznými metodami výkladu. Šedivá teorie, kterou jsem dříve bez větší pozornosti čítával ze zažloutlých stránek, dostávala najednou svůj barvitý smysl. Začal jsem vnímat rozdíl mezi skutečným kladivem a jeho obrazem na papíře, pomalu jsem pronikal do zákonitostí vnímání obrazů a jejich kompozice.
Postupně jsem začal tuto zdánlivě šedivou teorii uplatňovat při fotografování. Nejdřív jen víceméně náhodou a lopotně, ale později jsem už cíleně a navíc jaksi samovolně (Co by tomu řekl profesor Šmok?) dával pozor, aby na fotografiích nebylo nic zbytečného, aby i sloup veřejného osvětlení tvořil „rám“ obrazu, aby motiv „neutíkal“ ven, ...
Přestože byl pedagogem přísným a sám na dílech svých studentů vrchovatě naplňoval heslo, že nejlepší přítel fotografa je koš, vždycky jsem se na jeho hodiny těšil. Byly-li jeho přednášky barvitým a mnohdy doslova strhujícím výletem do světa fotografie, o to barvitější a zábavnější byly chvíle, kdy jsme poslouchali jeho vyprávění nad skleničkou červeného vína. Ač vzezřením bělovlasý stařec, v duši mu tepalo srdce mladíka, který si nikdy neodpustil pronést vtipnou poznámku na adresu o několik generací mladších spolužaček.
Ve skutečnosti je jen málo fotografů, kteří mohou říci, že je Ján Šmok nikdy neovlivnil. Desítky let byl aktivní ve fotografickém hnutí, vyučoval. Podstatným způsobem se zasloužil o vznik katedry fotografie na FAMU. Jeho přednášky vyslechly stovky posluchačů nejen pražské FAMU, ale také Slezské univerzity v Opavě. Jeho články a knihy přečetly tisíce čtenářů. Ti všichni se stali, i když někteří možná neúmyslně, dalšími šiřiteli jeho názorů (I na jednom populárním českém fotografickém serveru si lze přečíst několik dílů jeho teorie sdělování. Podepsána je však někým zcela jiným). Když se mně dnes někdo zeptá, jakou bych mu doporučil učebnici fotografování, odpovídám: „Sežeň si něco od Šmoka.“
Dodnes vzpomínám na ten pozdní podzim, kdy jsme se na konzultacích dozvěděli, že pan profesor už nepřijede. Nějak mi nedocházelo, že už nikdy neuvidím ty jiskřičky v jeho očích, když se mladých adeptek fotografického umění ptával, jak se chytají kamzíci.
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj Jiří, jedna hlava na fotografii je moje - nemáš ještě nějaké fotky z PFŠ? D.
vzpomínka
(josef, 16. 10. 2009 11:05)jeho cesty se studenty na Karlštejn jsou nezapomenutelné.Nebo vybírání příspěvku na ,, skočné ,, .
Pěkné
(Patrik, 12. 2. 2007 11:58)Hezky napsáno. Taky jsem ho znal, i když odjinud. Byl to prima člověk.
jedna hlava
(Dana, 16. 11. 2018 14:13)