Miloslav Stibor
Přiznám se, že si dnes už těžko vzpomenu, kdy mě osobnost Miloslava Stibora oslovila (vlastně spíš polapila) poprvé. A není to proto, že jsem tohoto nestora fotografického umění potkal ve svém životě vlastně natřikrát.
První setkání se pravděpodobně váže k jeho výstavě v Olomouci někdy v polovině 80. let minulého století. Pamětníci té doby si jistě vzpomenou, že cokoliv mělo tehdy něco společného s odkrytým ženským poprsím, muselo nutně zavánět buržoazní zvrhlostí. Možná o to více překvapen jsem procházel mezi jeho nádhernými a okouzlujícími akty inspirovanými antickou mytologií, v nichž se ženská krása měnila
v něco neskutečně křehkého, téměř nehmotného, neuchopitelného … Živě si i po letech vzpomínám, jak mi tenkrát vadily vrzající parkety v sále.
Ze stejného soudku pak pochází zařizování mého prvního bytu, malé garsonky v tak zvaném Domě hrůzy v Otrokovicích. Po několikadenní rekonstrukci bylo totiž korunováno zavěšením Stiborova výpravného kalendáře na nejreprezentativnější místo jediné volné stěny, která v malém pokoji zbyla volná. Dodnes mi není jasné, kam se pak při pozdějším stěhování tyto reprodukce na křídovém papíru vlastně poděly.
Z cyklu Fotografie pro Henryho Millera
Podruhé jsem se s Miloslavem Stiborem setkal jako s autorem vynikajících učebnic fotografie. I dnes, když se mě někdo zeptá, jakou knížku pro začínající fotografy bych mu doporučil, nemůžu jinak, než jej odkázat na antikvariáty a Stiborovu učebnici pro LŠU (nebo nějakého Šmoka). Práce to ale bude poměrně těžká, sám jsem ji viděl na pultě jednou jedinkrát (Tu svoji postrádám už dobrých 15 let. Takže: Jardo, Knihu!).
Když jsem se fotografií začal zabývat vážněji, hodně mi pomohla také publikace Siegfrieda Merkela, Praxe tvorby obrazu s Miloslavem Stiborem. Ne proto, že jsem ji získal od nestora zlínských fotografů Bohumila Kabourka, ani ne proto, že je plná kouzelných fotografií, ale především proto, že Stibor na jejích stránkách postupně
(a podrobně) vysvětluje, jak ta která fotografie vznikala. Těžko dnes říci, kde by se tento skvělý „návod“ dal sehnat. Vyšel totiž německy v roce 1980 v Dusseldorfu.
Potřetí jsem se se svým vzorem setkal již naživo. Když jsem si podle jeho rad pořídil několik žárovek a blesků a naučil jsem se je používat natolik, že jsem byl přijat ke studiu ITF na Slezské universitě, stal se mým učitelem fotografie architektury, plastiky a samozřejmě především aktu. Již tehdy bělovlasý muž sytého až lomozného hlasu, připomínající Satyra, vzbuzoval už z dálky respekt. Respekt
a zároveň obavy. Vždyť jeho fotografie jsou dokonalé, nepřekonatelné, jedinečné. Budu mu vůbec schopen ukázat ty své? Vždyť jen přiblížit se jeho umění se mi zdálo nemožné.
Nakonec se moje obavy nenaplnily. Můj vzor se ukázal nejen jako výborný rádce
a spravedlivý kritik mnohdy roztodivných dílek, která mu defilovala před přísným zrakem vysokoškolského pedagoga, ale také jako výborný společník, nevyhýbající se žádné legraci, nezkaziv přitom žádný ze studentských žertů. To, že jsem jeho autogramy do indexu nakonec získal bez větších problémů, se mi s odstupem let jeví již jako nepodstatné. Daleko důležitější bylo, že jsem zkušenosti jednoho z klasiků českého aktu mohl získávat z první ruky, že to byl právě on, kdo mi mohl udílet cenné rady a kdo mi dal také několikrát najevo, kudy cesta skutečně nevede.
Z cylku Terpsichore
Mrzí mě proto, že i tento autor je pro dnešní začínající fotografy poměrně neznámý. Jeho převážně černobílá učebnice je válcována výpravnými barevnými knížkami, které sice hýří kýčovitými západy slunce, barevným spadaným listím, ale jejichž autoři sahají Stiborovi po pedagogické i umělecké stránce sotva po kolena. Je také škoda, že zájemce o historii najde na internetu odkazy téměř výhradně na Stiborovy akty, přičemž jako autor vynikajících krajinných a architektonických fotografií zůstává Stibor dnes již téměř neznámý.
Také jinak obsáhlá kniha Daniely Mrázkové a Vladimíra Remeše Cesty československé fotografie, dělající si ve své době ambice být přehledem toho nejvýznačnějšího, co se na naší fotografické scéně za 150 let historie událo, jméno Stibor neobsahuje ani v rejstříku, natož aby tomuto fotografovi věnovala samostatný medailon. To ale Miloslava Stibora mrzet nemusí. Jeho fotografie i fotografové, které za desítky let pomohl vychovat jsou zárukou, že v té další, shrnující dvousetleté působení fotografie jako média v české kotlině, určitě chybět nebude.