Václav Havel
Netuším, zda bývalý prezident a dramatik uměl fotografovat. Není mi ani známo, jestli se jeho výtvarný projev omezoval pouze na srdíčko za autogramem, či byl širší. Nicméně, moji fotografickou dráhu ovlivnil měrou nezanedbatelnou.
Stalo se v polovině let devadesátých, dnes již století minulého. Prezident, sloužíce tehdy své první funkční období jako hlava českého státu, podnikal „spanilé jízdy“ po různých koutech země a nebylo proto divu, že se rozhodl zavítat i do Zlína. Já jsem zase sotva několik týdnů „sloužil“ na své první opravdu novinářské štaci v okresním obdeníku. Kromě fotografování všeho možného jsem měl na starost i dění na poli místní politiky jako novinář píšící, takže bylo logické, že jsem měl Havlovu návštěvu zpravodajsky pokrýt.
Měl jsem sice za sebou jako fotograf již několik poměrně významných akcí, fotografoval jsem velvyslance, ministry, publikoval jsem na titulce Ledererova a Šternova Prostoru a v archivu mi nechybělo ani svrhnutí velkého V. M. z postu slovenského premiéra. Tohle však mělo být pro zelenáče jako já něco jiného. Naznačil to již akreditační fax, kde nechyběl přesný časový rozpis návštěvy s vymezením, v jakém okamžiku, na jak dlouho a kteří novináři budou do blízkosti hlavy státu připuštěni.
Lehce jsem při pomyšlení na svoji tehdy ryze amatérskou výbavu zesinal, neboť obstaróžní praktica a tři po bazarech kupované objektivy zjevně nebyly pro tuto příležitost tím pravým nádobím. Nedalo se však nic dělat, kostky byly vrženy a bylo jen na mně, zda Rubikon zdolám se ctí nebo v něm utonu.
Akreditaci mi hradní kancelář potvrdila, den D nastal. Z redakce jsem vyrazil nejen s dostatečnou zásobou filmů a novými bateriemi v blesku, ale také s hodinovým předstihem. Vědouc, že nervozita a s ní spojený třes rukou nejsou přáteli dobré fotografie, spočinul jsem v oblíbené hospůdce a dal si tonic s vodkou. A abych nic neopomenul, dal jsem si i druhou.
Když jsem vybaven příslušnou cedulkou na klopě postával na schodech radnice, musel jsem konstatovat, že fotografů se sjelo víc, než bylo ve zdejších končinách obvyklé a práce tedy bude nesnadná. Jediné pozitivum bylo, že prostý lid byl oddělen mobilním plotem a hlídán biřici. „Už jedou!“ ozvalo se v hloučku čekajících a ve chvilce byl prostor před radnicí plný naleštěných limuzín.
Jako v akčním filmu z nich vyskákali dobře osvalení mladíci v oblecích s dráty v uších a zaplnili okolí mercedesu s vlajkou na blatníku. Prezident vystoupil, pokynul nadšenému davu a zmizel za zdmi radnice. Měli jsme pauzu, dalším bodem bylo až fotografování s radními v obřadní síni. Vymezený čas: 60 sekund.
Spolu s ostatními přešlapuji přede dveřmi, čekání je dlouhé. Rozhodl jsem se svítit bleskem „na přímo“, pro odraz od vysokého stropu by tvrvalo jeho nabíjení asi dost dlouho. Udělal jsem asi dobře. Po vpuštění mi totiž zbyl čas akorát na rychlé nalezení aspoň vyhovujícího místa pro expozici, několik málo stisknutí spouště a už jsme byli vykázáni za dveře.
V průběhu jednání organizuje mluvčí Špaček krátké vyjádření pro píšící, jdu tam. Mluví hlasitě a jako kniha. Dalo by se to rovnou sázet a tisknout. Před dalším fotografováním přemýšlím, jestli nevyměnit šroubovací objektiv, ale nakonec jsem se rozhodl širokou dvacítku nechat. Novinový rastr je přece jen hodně hrubý a mohu tedy v komoře dost zvětšovat.
Podpis do pamětní knihy je formální oficialita: Havel, primátor Daťka, tlustá kniha a velký stůl. Další bod by měl být zajímavější. Přesun do divadla byl totiž pojat jako pěší s možností kontaktu prezidenta s lidem.
Skrz náměstí vytýčili pořadatelé asi pět metrů široký koridor. V čele průvodu couval hrozen fotografů tlačen ochrankou, za níž poměrně rychlým tempem kráčel Havel doprovázen svojí suitou a místní honorací. Bylo docela těžké zůstat stát na místě tak dlouho, abych měl prezidenta dostatečně blízko, nikdo mi nezacláněl a zároveň abych „nepropadl“ na nesprávný konec konvoje, odkud by nebylo návratu. Lid se naštěstí dožadoval svého a gorily měly občas s davem práci, tempo proto opadlo a fotografovat se s použitím ostrých loktů dalo.
V divadle se směli poprvé přiblížit k hlavě státu i píšící novináři, přední řady jsem jim tedy přenechal. Ukázalo se však, že stojící občan Havel jest postavy v tom lepším případě nevysoké, takže i výsledná fotografie této skutečnosti odpovídá.
Následoval opět přesun, tentokrát autobusem v čele prezidentské kolony na kopec do Domu umění na vernisáž, kde měla moje mise končit. Poučen četbou Zajíce (Miroslava) jsem zaujal místo ve voze včas, neb kopec jest vysoký a moje nohy i v běhu pomalé. Pro jistotu jsem vyměnil film. Pět zbývajících políček se mi zdálo málo a já si tehdy vůbec nebyl jist, zda už tu nejlepší fotku v aparátu mám.
Výstavní sál je připraven, místo pro projev hosta nejčestnějšího vytýčeno. Protlačil jsem se do první řady, protože pohled na hodinky mi napověděl, že odejít budu muset předčasně. Zatímco uzávěrka nepočká, na vyvolaný film i fotografie se čekat musí. Mokro hlavě zvětšováku ani scaneru zkrátka nesvědčí. V rychlosti jem pořídil několik víceméně klasických záběrů na dlouhé sklo a opustil budovu.
Cestou do redakce jsem si v hlavě zrekapituloval, o čem bych měl napsat a vpadl jsem do komory. Všechno jsem měl připravené, stačilo jen navinout filmy na cívku tanku a zalít. Ulevilo se mi, když jsem vypral a věšel. Filmy byly skutečně exponované, přiměřeně zčernalé, kresba se zdála ostrá a obsah použitelný.
Fotografoval jsem od té doby ledacos, mnohdy v horších podmínkách nebo pod větším časovým tlakem. Taky moje nádobíčko se postupně zlepšovalo. Havlova návštěva ve Zlíně však byla první akcí, kdy jsem si mohl na vlastní kůži ověřit, že profesionální vybavení není nutnou podmínkou pro slušný výsledek. Tou je především profesionální přístup.
Fotografie ponechávám tentokrát bez popisků. Myslím, že jich netřeba.
Pěkné
(Petr H,, 14. 11. 2012 17:02)