Jdi na obsah Jdi na menu
 


Costa Brava v listopadu? Optimální volba!

Costa Brava je u mnohých synonymem prosluněných pláží a prázdninového lenošení. Pokud ale nejste skalními příznivci rožnění těla na přeplněné pláži, není nic lepšího, než objevovat východní pobřeží Španělska a přilehlou část Pyrenejí třeba v listopadu.

Má to několik docela podstatných výhod. Především zde nanajdete přeplněné pláže, a davy turistů všude, kam se hnete. Přijatelnější jsou i ceny, přičemž nabídka tím nijak neutrpí (většina „letních“ hotelů má otevřeno do poloviny měsíce, mnohé i poté. Hlavním kladem je však počasí, Dost dobře si totiž nedovedu představit například prohlídku antických vykopávek v Empuries při čtyřicítce ve stínu. Také cestování při podobných teplotách dál než deset kilometrů asi nebude nic příjemného, protože i těch pětadvacet, které panovaly při naší návštěvě, dávalo klimatizaci v malé corse docela zabrat.

rybari.jpg

Rybáři z Palamós vyplouvají za úsvitu na lov.
Větší kýč si lze představit jen těžko. Ale nezmáčknout to?

Dopravit se na východní pobřeží Španělska dnes už není žádný problém a ať zvolíme přímou linku z Bratislavy, nebo tu s mezipřistáním (a potažmo návštěvou Milana, Bergama nebo Cremony), nemusí se ceny letenek pohybovat v řádu tisíců, ale v mimosezóně postačí jen stokoruny. Také pronájem auta na letišti je cenově překvapivě příjemnou záležitostí, takže třídenní výpůjčka vyjde na necelou tisícovku (nejlevnější mikroauto stálo u Goldcaru cca 25 euro, golf cca 40. Ne na den, ale opravdu na tři).

Po krátké domluvě si připlácíme i za pojistku pro Andorru a Francii, takže platíme stále příjemných necelých 60 euro a můžeme vyrazit. Kam jinam než k moři. Corsa je úplně nová, tachometr prozrazuje 10 000 najetých kilometrů. Vše proto funguje jak má, klima chladí, posilovače posilují, motor vrčí. Ovšem pouze to. Zde se totiž projevila první (a jak se ukázalo později, i poslední) slabina. Nemaje s půjčovnami zkušennosti, vybíral jsem podle jejich nabídek, které preferují velikost kabiny a zavazadlového prostoru, téměř zcela však ignorují velikost motoru. Zatímco kabina i kufr corsy je pro dva nepříliš velké dospělé dostačující, litrový tříválec nikoliv. Jedinou výrazněji pozorovatelnou reakcí vozu na sešlápnutí plynového pedálu totiž byla náhlá změna na displeji palubního počítače, který upozorňoval na okamžitou spotřebu benzínu, jakou by člověk u tohoto vozu vskutku něčekal. 25 na 100 je opravdu mnoho. Radši jsem tu nechutně oranžovou obrazovku přepnul na indikaci venkovní teploty.

Je tu však Sant Feliu de Guíxols. Listy palem na nábřeží se vlní v lehkém vánku a žaludky se po krátké procházce hlásí o běžnou údžbu. Průvodce Marco Polo k tomuto účelu doporučuje Casino del Nois nedaleko promenády a mně nezbývá, než mu dát za pravdu. Uvnitř historického interiéru z roku 1889 panuje příjemná atmosféra, většinu hostů v časném odpoledni tvoří katalánští důchodci, věnující se své oblíbené zábavě, veskrze hraní karet. Postarší číšník sice ovládá jen katalánštinu a španělštinu, obrázkový jídelní lístek s popisky v angličtině a němčině však jazykovou bariéru překonává a my tak můžeme odejít syti a osvěženi (nejen na těle).

Míříme na jihovýchod, podél pobřeží do městečka Tossa de Mar. Silnice se klikatí mezi útesy a pocestným nabízí četná odpočívadla s náhernými vyhlídkami nejen na moře, ale i na divoké útesy. V odpoledním slunci září sytě oranžovou a až kýčovitě kontrastují s tmavě zelenými piniemi rostoucími i na těch nejnemožnějších místech. Není kam spěchat, do Tossy proto přijíždíme před soumrakem.

tossa.jpg

Zakonzervované zbytky gotického kostela v Tosse de Mar

Neznaje ideální cestu, projíždím úzkými uličkami starého městečka a kromě provozu musím dávat pozor i na to, abych nepřejel židli nebo stolek stojící před některým z romantických domků. Pro prohlídku je však lepší auto odstavit, takže hradby zdoláváme již pěšky. Světla kvapem ubývá, pevnost proto fotografuji pro jistotu třikrát, aby aspoň jeden sníémek byl neroztřesený a zároveň nezašuměný.

Cesta lemuje mohutné opevnění z 11. století, které postavili jako ochranu před námořními piráty. Po dosažení hřbetu útesu si prohlížíme gotický kostelík z 15. století. Má otevřeno 24 hodin denně, neboť jako jediný z celého historického jádra Tossy zůstal neopraven a byl pouze zakonzervován. Celé staré město je vzorně rekonstruované a působí jako skanzen středověku. Ovšem zcela funkční a obývaný. Večerní atmosféra křivolakých uliček je slovy nepopsatelná, stejně jako obrazy Marka Chagalla a André Massona, kteří zde nějaký čas tvořili. Připozdívá se, je čas najít rezervovaný hotel v Gironě a odpočinout si. První ochutnávka pobřeží naznačila, že bude před čím.

Program následujícího dne jsme nechali na počasí. Bude-li hezky, pojedeme přes Pyreneje do Andorry, ne-li, pak navštívíme Barcelonu a nedaleký klášter Montserrat.

Vyhrály Pyreneje. Zatímco autíčko pomalu stoupá malebnou krajinou, můžeme pozorovat z ranní mlhy nořící se vesnice v údolí. Většina domků jsou prosté kamenné stavby a téměř každé osadě dominuje starobylá věž kostela. Automapa je bez vrstevnic a jakéhokoliv náznaků hor, takže až cestou zjišťujeme, že už předhůří Pyrenejí není jen zvlněná pahorkatina, jak se jevila při přistání, ale pořádné hory. Litrový tříválec pod kapotou má co dělat. Když pak za Olotem dojíždíme ve stoupání náklaďák vezoucí betonové skruže, nezbývá než akceptovat šnečí tempo, protože žádná z rovinek není tak dlouhá, aby ta věc dokázala nejen zrychlit, ale celý manévr také bezpečně dokončit. Výhledy jsou však nepřekonatelné. Přestože okolní vrcholy dosahují téměř tří tisíc metrů a mnohé už (nebo ještě?) pokrývá bílá čepice, připomínají spíš větší Krkonoše než Alpy.

Za Ribes de Fresser začínají opravdové hory. Silnice (nutno smeknout před místními silničáři) se klikatí prudkým svahem a brzy opouští hranici lesa. Ukazatele aktuální nadmořské výšky u silnice už dávno obsahují čtyřciferný údaj a „zastaví“ se až nad číslicí 1800. Chvíli přemýšlíme, zda navštívit nejznámější pyrenejské středisko La Molina, ale stojící lanovky nás od krátké zajížďky odrazují.

pyreneje.jpg

Pyrenejské louka v pozdním podzimu

Procházka po jednom z nesčetných svahů prozrazuje, že vysoká nadmořská výška spolu s teplým středomořským podnebím dala vzniknout zcela unikátnímu společenství flóry, která nepřipomíná nic, co jseme dosud viděl. Přestože vlastně pozdní podzim, na loukách stále kvetou drobné květy, zatímco keře tvoří pestrou mozaiku barev.

Poslední úsek cesty vede širokým údolím a motůrek dokazuje, že maximální dosažitelná rychlost leží skutečně nad hranicí 100 km/h. V La Seu d´ Urgell odbočujeme do údolí lemovaného ostrými štíty hor, na jehož konci leží ministát, přesněji knížectví Andorra. Hned po průjezdu celništěm nás zaujal pohled známý všem, jež zažili cestování za vlády jedné strany. Množství odstavených vozů a celníků kontrolujících jejich obsah.

Andorra má totiž velmi liberální daňové zákony a zboží je tak o poznání levnější než ve Španělsku. Aby se knížectví nestalo jedním nákupním centrem širokého okolí, omezují zdejší zákony množství téměř všeho, co lze vyvážet, byť i pro osobní potřebu. Nakupovat jsme sem nepřijeli, ale plná nádrž za dobrou cenu není k zahození.

Andorra kromě nádherných hor nabízí především velké množství památek z období ranného středověku. Hned v první vesničce proto odbočujeme z hlavní silnice a míříme ke zdejšímu kostelíku. Uličky lemované převážně kamennými domky jsou stále užší a když se zdi začínají nebezpečně přibliživat ke zpětným zrcátkům, nezbývá, než zařadit zpátečku a zavelet opatrně na ústup. Bělovlasý stařík pozoruje naše snažení a ochotně radí, kde momentálně nepotřebnou plechovku zanechat.

andorra.jpg

Andorra historická ...

Ranně románská architektura je jednoduchá a omezuje se na to nejpodstatnější. Věž se zvonicí a jednoduchou modlitebnu. Jaksi se při pohledu na tu prostou nádheru nemohu zbavit myšlenky, že veškerý pokrok může být v určitém směru vlastně kontraproduktivní.

andorra-moderni.jpg

... a moderní

Hlavní město knížectví je malé, mapy proto netřeba. Na první pohled je patrné, kde leží historické centrum. Najít místo na zaparkování je snadné, ukazatele nás bezpečně vedou k parkovacímu domu. Chodit ulicemi s prázdnými žaludky se nám nechce, proto volíme malou restauraci s venkovním posezením. Slunce pálí, sedím jen v tričku a musím říct, že lehký oběd pod širou oblohou lemovanou zasněženými velikány má ve spojitosti s koncem listopadu neopakovatelné kouzlo. Historické centrum je docela malý komplex několika uliček a kamenných stavení. Na jednoum konci kamenný kostel, o pár set metrů dál místní parlament a malé náměstíčko.

Nelze si nevšimnout ještě jedné zajímavosti: množství soch a plastik. Téměř každé prostranství poskytuje prostor pro nějakou plastiku, často velmi moderní a progresivní, vždy však zajímavou a vhodně doplňující dané místo. Všude je také vidět, jak si Andořané váží místa, kterého nemají rozhodně nazbyt. Velké jeřáby tak lze spatřit i na místech, která by se v Alpách stala královstvím pasoucích se stád a kde by žádného Rakušana nenapadlo stavět velký činžák nebo továrnu.

Jak je nutné efektivně využívat prostor si uvědomuji také v okamžiku, kdy se vracíme pro zaparkované auto. V garáži jsme zaparkovali jedno podlaží pod úrovní silnice, ale z chodníku na opačné straně domu si musíme vybrat z pater osmi. Zapamatovat si, kde jsem opela nechal mě nenapadlo (parkovací mrakodrap se v Česku běžně nevyskytuje) a tak nezbývá, než procházet jedno podlaží za druhým.

Pro zpáteční cestu volíme trasu vnitrozemím (ne že bych tříválci nevěřil, ale chceme vidět co nejvíc). Už divoké hory i soutěska, kudy projíždíme na jih od Andorry ukazuje, že jsme zvolili dobře. Pěšky sestupujeme pod betonovou hráz přehrady Pantá d´ Oliana a to převýšení všude kolem spolu s vědomím vlastní nepatrnosti vyvolává mrazení v zádech.

Krajina vnitrozemského Španělska je poměrně jednotvárná, (pro středoevropana) však nikoliv nudná. Plantáže olivovníků, malebné vesnice, prozářené podvečerním sluncem dostávají sytě oranžový odstín. Když vidíme na nedalekém kopci zářící siluetu hradu neváháme a šplháme křivolakou silnicí do svahu. V Ribelles jako by se čas zastavil. Malebné domky pod majestátnou zříceninou opět navozují pocit, který jsme zažili včera v Tosse. Jen turisté sem zabloudí spíš omylem, protože nikde nevidíme žádné ukazatele ani občerstvení. Jen zápach nedalekého vepřína prozrazuje, že život odtud ještě nevymizel. To dokládá i příjezd linkového autobusu, jehož šofér má co dělat, aby vozidlo v úzké vlásence nezlomil. Je však vidět, že má praxi. Znovu tak zjišťuji, že Katalánsko má co nabídnout a turista co objevovat. Schválně, zkuste si zadat RIBELLES do Googlu (foto v přiložené galerii).

Světla ubývá a silnice se s blížícím se pobřeží rozšiřuje. Definivně musím zavrhnout informace, které o provozu na španělských silnicích šířili české sdělovací prostředky. Nabádaly k striktnímu dodržování rychlostních limitů, na což měla být místní policie hodně přísná. Jedeme dlouhé kilometry v koloně po rozestavěné silnici a co chvíli míjíme značky zakazující předjíždění a omezující rychlost na 60 km/h. Ručička tachometru ukazuje o 30 víc a ani kamion za mnou nevypadá, že by mělo být něco v nepořádku.

Do Girony přijíždíme za tmy. Zaparkovat poblíž Ponte Pedra je sice trochu problém, ale město žije a láká ke krátké procházce. V malé restauraci večeříme místní specialitu, guláš s velkou porcí hovězího a ještě větší nějakých černých hub (zajímavé a velmi dobré). Nedaleko Ferran el Catolic slyšíme hudbu a pozorujeme nezvyklý ruch.

gegants.jpg

Průvod "gegants" před katedrálou v Gironě

No jasně - teprve teď jsem si uvědomil - Katalánci přece slaví svátek patrona svého kostela sv. Felixe. Proto je ve městě tak živo a právě teď se můžeme zúčastnit pochodu „gegants“, který pořádá prakticky každá obec vždy podle toho, komu je její svatostánek zasvěcený. Vmísíme se do nepříliš početného hloučku přihlížejících a pozorujeme tu zvláštní zábavu. Kromě obřích figurín, nesených vždy jedním nosičem ukrytým uvnitř, tvoří průvod nezbytná kapela a také „capgrosos“, tedy masky s nápadně velkými hlavami. Zvláštní představení v historických kulisách starobylé Girony nemá jako tečka za úspěšným dnem chybu.

Ráno nás vítá opět azurová obloha a silně orosené čelní sklo. Je přece listopad. Vyrážíme znovu na sever, hlavním cílem je přírodní park Cap de Creus. Cestou se znovu dozvídám, že návštěva velké retrospektivní výstavy Salvadora Dalího, kterou jsme shlédli před třemi dny v Miláně, významu tohoto umělce plně dostačuje a mistrovo muzeum ve Figuerés tak zastávku našeho putování opravdu nevytvoří.

Ne tak ovšem Cadaqués. Právě zde prožil jedinečný surrealista podstatnou část svého života a je především jeho zásluhou, že zde nevyrostly žádné paneláky podporující sice masový turismus a tím i příjmy, ale nevratně zhyzdící většinu městeček a vesnic podél celého pobřeží. Podobně jako v Tosse zde má návštěvník pocit, že se ocitl o několik věků proti proudu času a může si naplno vychutnat neopakovatelnou atmosféru doby, jež jinde už dávno zmizela v hlubinách času. Zatímco v Tosse dýchá duch kamenné věčnosti, je Cadaqués městem běloby prostě omítnutých domků a pastelových barev oken, okenic a dveří.

cadaques-kostel.jpg

Barokní, silně zlacený oltář kostela v Cadaqués

V nevelkém zálivu se na hladině moře pohupuje několik plachetnic, hrstka návštěvníků si na malé pláži vychutnává poslední hřejivé paprsky slunce. Téměř dokonalý kýč. Místní muzeum, vystavující v jednom starobylém stavení díla místních malířů, zeje (tedy kromě pokladní) prázdnotou.

Do rezervace vede klikatá silnička a již po prvních stovkách metrů je vidět, že turismus zde ani koncem listopadu přece jen nevymřel. Na mnohých místech totiž parkují vozy, jejichž uživatelé využili některou z mnoha stezek vedoucích až do zátoky nebo na nedaleký horský hřeben. Cap de Creus je totiž nejen úplný konec (nebo začátek) Pyrenejí, ale především její sopečnou částí. Geologicky velmi mladé „pohoří“ tak dokáže nabídnout ty nejroztodivnější tvary a barvy, které si člověk ve spojení se slovem skála dovede představit. Šedá, bílá, černá, oranžová, žlutá, zelená, vše zde může znamenat barvu kamene vyvrženého z útrob Země teprve před několika málo miliony let. Vegetace je sice skromná, svým vzezřením však doplňuje nevšední estetický zážitek. Fotografií je tolik, že vybrat pět nejlepších je těžký oříšek, jednu velkou do kalendáře pak úkol téměř nadlidský.

cap-de-creus-1.jpg

cap-de-creus-2.jpg

 cap-de-creus-3.jpg

                    Některá z mnoha zákoutí v rezervaci Cap de Creus

Parkoviště na východním cípu poloostrova je téměř plné. Nejen Španělé (a Katalánci), ale také mnozí Francouzi zřejmě touží po pohledu na nádherně modré moře z místa, kde jim bronzová deska jasně ukazuje, že zde pevninské Španělsko skutečně končí. Dost však bylo přírodních krás. Znovu zdoláváme překvapivě vysoký hřeben, oddělující nás od vnitrozemí a míříme do Castelló d´ Empúries.

Plechovou věc zanecháváme na téměř prázdném parkovišti pod městem a při mírném stoupání starobylými uličkami znovu vdechujeme atmosféru dávných časů. Po empúrieských hrabatech zde zůstalo nejen mohutné opevnění a středověký palác, ale i památky skromější, ne však nezajímavé. Hned na prahu starého města si tak každý může prohlédnout nenápadnou stavbu s bazénkem uprostřed. Z cedulníku v několika jazycích pak s překvapením zjistí, že jde o veřejnou prádelnu.

Perlou města je však románsko gotická katedrála z druhé poloviny 11. století. Její prostá architektura dominuje malému náměstí a vysoká štíhlá věž i širokému okolí. Sloupovým portálem s dvanácti apoštoly vstupujeme dovnitř. Jsme zde sami, a mohutný prostor proto působí jako nemilosrdný zesilovač sebeslabšího šustnutí. Kamenému interiéru, prozrazujícímu románský původ kostela, jednoznačně dominuje bělostný křídový oltář v gotickém slohu. Při prohlížení pořízených záběrů si znovu uvědomuji nedokonalost aparátu, který prostě genia loci podobných míst většinou zachytit nedokáže.

empuries.jpg

Strohý interiér katedrály v Castelló d´ Empúries

empuries-portal.jpg

Bohatě zdobený gotický portál

Další významnou památkou, kterou nedokážeme minout bez povšimnutí, je několik kilometrů na jih ležící areál starověkých vykopávek v Empúries. Vždyť toto místo, ležící na dohled od známého letoviska L´Escala, je osídleno již 6 000 let. Rozsálhlý areál o rozloze mnoha hektarů je přístupný za nevelké vstupné (2,5 euro) a v listopadu zde davy návštěvníků skutečně nepotkáte. Stačí však špetka fantazie a před očima vám defiluje rušné město, které zde postavili řečtí kolonizátoři. V jeho římské části pak najdete nejen pozůstatky domů bohatých obchodníků s dodnes zachovalými podlahovými mozaikami, ale také část rozlehlého fóra. Život před dvěma tisíci let dokresluje novodobá rekonstrukce sloupořadí, mohutné hradby opodál jsou však již opět původní. Drobnější nálezy z dob nejen řecké a římské kultury pak vystavuje malé museum v severní části opravdu rozlehlého areálu.

vykopavky.jpg

Část vykopávek z dob antického Řecka

Cestou k moři si opět všímám toho, co mě zaujalo už při pohledu z okénka boeingu před prvním dosednutím na španělskou půdu. V každé, byť i úplně malé vesničce je zpravidla velice starý kamenný kostel, který by byl kdekoliv ve střední Evropě prvotřídní turistickou atrakcí. U několika zastavíme, ale zavřená brána a pusto vůkol naznačuje, že zde o žádnou významnou památku nejde.

Do Palamós přijíždíme právě včas. Kolem čtvrté odpolední se totiž ze své každodenní vyjížďky vracejí rybáři se svými úlovky a přístavní molo ožije pro suchozemce atraktivní podívanou. Desítky a stovky plastových beden plných již vytříděných ryb, hlavonožců a korýšů opouštějí paluby bárek a přes nedalekou burzu se vydávají na cestu za svými zákazníky.

Hned u mola stojí rybářské muzeum, které seznamuje návštěvníky nejen s dávnou historií rybolovu pomocí trojrozměrných exponátů, ale věnuje se i dalším aspektům tohoto zde odvěkého povolání. Prostřednictvím krátkého filmu se divák ocitne na palubě rybářského člunu (mořská nemoc nehrozí!) a celý proces získávání živočišných bílkovin tak může sledovat (aspoň zprostředkovaně) zblízka. Máme štěstí, jsme opět sami a můžeme si tak zvolit jazykovou mutaci filmu. S ohledem na něžnější polovinu výpravy volím angličtinu.

palamos.jpg

Ulice Palamós žijí i v listopadu do pozdních večerních hodin

Palamós je názornou ukázkou proměny, kterou na pobřeží Costa Brava způsobil cestovní ruch. Celou zátoku lemují vysoké paneláky hotelů, nyní většinou prázdné. Při procházce starým městem, jehož uličky jsou slušně zaplněné i nyní a kavárničky, nabízející venkovní posezení, žijí do pozdního večera, si jen těžko dovedu představit, jak to tady vypadá v červenci a srpnu. Že by jak východ z metra v ranní špičce?

Blíží se odlet a mě je trochu smutno. Zároveň si při sklence výtečné (a ne drahé) Torres Imperial brandy uvědomuju, že větší příděl emocí by mozek jen těžko vstřebával. A to nás ještě čeká prohlídka Bergama, kde máme při mezipřistání pět hodin volno.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Katalánsko 2011

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA