Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dvanáct zastavení mezi dvanáctiválci

23. 4. 2012

Polehávat na pláži v Rimini je příjemné, procházka po tamním dva tisíce let starém mostě jakbysmet. Byzantské památky v Raveně jsou fascinující, večeře na hradbách v San Marinu může být i inspirující. To pravé bušení srdce se však u většiny silnější části populace dostaví až při vyslovení jmen jako Sv. Agáta Boloňská, Modena nebo Maranello.

Navštívit region Emilia Romagna a ignorovat skutečnost, že právě tady se rodí ta nejryzejší sportovní auta na světě, by byl jistě hřích a je tedy nasnadě, že výlet za historií psanou vůní benzinu nemůže v itineráři milovníků rychlých kol chybět. Ne každý má totiž možnost kochat se ladnými křivkami naleštěných krasavců doma v garáži.

Pohled do mapy napovídá, že pro příjezd od východu bude ideální začít ve Svaté Agátě. Od moře je to kousek a po dálnici cesta ubíhá rychle. Zvlášť když maximálně povolenou stotřicítku dodržují akorát řidiči kamionů.

Nebýt Ferrucia Lamborghiniho, byla by Svatá Agáta pravděpodobně dodnes jen bezvýznamnou vesnicí ztracenou v nekonečných lánech úrodné roviny severozápadně od Bologni. Vesnice je to vlasně stále, takže minout moderní komplex s rozzuřeným býkem v průčelí dost dobře ani nejde. Muzeum je přímo součástí továrny, míříme proto do areálu. Vrátný pokyne na pozdrav, zvedne obočí i závoru a vjezd máme volný.

„Technika - závodní vozy - sklo a beton“, vyjádřil se Niki Lauda, když viděl svůj rozestavěný dům na břehu Fuchslského jezera. Ve spojení s místem pro bydlení se mu tato kombinace nelíbila, ve spojení s výstavními prostory by však tuto asociaci asi ocenil. Já tedy určitě. Stroze pojatá konstrukce dvoupodlažního výstavního pavilonu dává totiž vyniknout tomu podstatnému, za čím návštěvník přichází. Jako fotograf musím navíc kvitovat skutečnost, že světla je všude dostatek a blesku, který naleštěným blatníkům nesvědčí, proto netřeba.

Přízemí je pojato jako historická expozice pomyslně začínající rokem 1964, kdy spatřilo světlo světa kupé 350, jehož dvanáctiválec (co jiného, že) dokázal ohnout ručičku rychloměru k číslici 250. Kolem nepřekonatelné Miury v odstínu modenské žluti a dalších legend vystoupáme do patra.

Jako mávnutím kouzelné hůlky se z nedávné minulosti přeneseme do blízké budoucnosti. Většinu exponátů totiž tvoří studie a prototypy, které na silnicích vidět ani nelze. I když je znám z fotografií a článků, překvapila mě jejich šířka. Ani později, při prohlížení svých záběrů, jsem už neměl ten dojem. Převedením do dvourozměrného zobrazení se „placatost“ někam vytratila. Loučíme se se Svatou Agátou a míříme do Modeny.

st_agatha_4.jpg

st_agatha_1.jpg

st_agatha_2.jpg

st_agatha_3.jpg

Již na okraji města potkáváme poutače zvoucí k návštěvě Muzea Enza Ferrariho, otevřeného teprve před několika dny. S blížícím se centrem poutačů přibývá, orientace je proto snadná. V případě, že jich v budoucnu ubude, mohu poradit: za železniční tratí kolem továrny Maserati doleva a po několika stech metrech podle směrovníku opět doleva. Stylizovanou kapotu v modenské žluti pak už přehlédnout nelze. Parkoviště je nevelké, k mému překvapení však plné ani ne z poloviny.

Maje s sebou čtvernožce musím nejdřív na povinou procházku po okolí, začnu proto popisem exteriéru. Patrový dům ze spárovaných červených cihel je ve srovnání s ultramoderní výstavní halou stavbou rozměrově téměř nepatrnou, opticky však přesto dominuje. Průčelí haly je totiž pojato jako zvlněné zrcadlo, takže zrak kolemjdoucího vždy nakonec spočině na místě, kde se Enzo Ferrari na sklonku 19. století narodil a kde se o několik desetiletí později zrodila i značka se vzpínajícím se koníkem ve znaku.

Na okolí je vidět, že stavaři opustili místo opravdu nedávno, zahradní úprava je parná jen v náznaku. Několik čerstvě zasazených stromů a uválcovaná hlína, skrze niž ještě prosvítá technická tkanina, napovídá, že sytou žluť střechy, ohnivou červeň cihel a blankytnou modř oblohy doplní i odstíny zeleni. Pak bude dojem dokonalý. Napadá mě, že kromě Muezea E. F. by se mohl areál nazývat i Památník J. K.

Však je také portrét Jana Kaplického tím prvním, co většina návštěvníků po průchodu prosklenou stěnou spatří. Hned u vchodu je totiž informační tabule pojednávající o slavném architektovi a jeho (zatím) posledním realizovanám díle.

Na ploše haly, rozdělené do dvou úrovní defilovaly krátce po otevření (exponáty by se měly posupně obměňovat) sportovní vozy od veterénů až po youngtimery. Většinou byly zapůjčeny z různých sbírek, odhadl jsem, že největší podíl mělo milánské firemní muzeum Alfy Romeo v Arese. Však právě s touto značkou je spojeno jméno Enza Ferrariho už z dob, kdy krátce po první světové válce proháněl rudé stroje s čtyřlístkem na kapotě jako závodní jezdec.

Expozici, která měla zřejmě budit spíš emoce návštěvníků, než je seznamovat s technickými detaily vystavených exponátů, doplňovaly po obvodu budovy informační tabule a v neposlední řadě ryčný zvuk. Zvuk závodních strojů jakoby kroužících kolem celého prostoru. Není bez zajímavosti, že i když na každém rohu visely piktogramy zakazující fotografování, blesky blýskaly ostošest, aniž to přítomné kustody jakkoliv vzrušovalo.

Zcela jinak je pojat interiér Commendatorova rodného domu. Množství dokumentů, autentických exponátů i multimediálních projekcí dokumentuje jeho dlouhý a bohatý život. Od počátků v umaštěné kombinéze v modenské garáži až po vrchol v elegantním obleku v koženém křesle luxusní kanceláře v nedalekém Maranellu. Škoda, že jen v italštině a angličtině, francouzsky, španělsky a německy hovořící mají smůlu.

modena_4.jpg

modena_3.jpg

modena_1.jpg

modena_2.jpg

Nezbývá, než se vydat dál na jih. Do Maranella není daleko a hned po příjezdu je jasné, že právě zde je Mekka motorismu. Vzpínajících koníků je na každém rohu bezpočet, takže jen velké parkoviště neomylně naznačuje, kde je náš cíl. Během povinné procházky musím několikrát odmítnout mladé slečny, které se mě snažily přemluvit k projížďce za volantem některého z aktuálních modelů. Bohužel, v nabídce nebylo nic, kam bych usadil čtvernožce. Na klíně totiž jezdí vskutku nerad.

Kvůli tomu zde ale nejsme. Maranellské muzeum je ve srovnání se Svatou Agátou i Modenou zřejmě daleko větším lákadlem, lidí je zde jako much. V pokladně se nicméně ukázal typický italský smysl pro pořádek. Přestože pokladní v Modeně tvrdila (a sama i poskytla), že dostaneme slevu na combiticket, v Maranellu o ničem slyšet nechtěli. Došly totiž příslušné lístky. No, nevadí.

K dosažení první výstavní haly je třeba prokličkovat firemní prodejnou. Kromě modelů všech myslitelných měřítek bylo k dostání téměř vše, nač by si fanda černého koně na žlutém poli vzpomněl (měl jsem dojem, že kdybych pořádně hledal, najdu i červenožlutý toaletní papír). Nemohl jsem si přitom v této souvislosti nevzpomenout, že velkému E. F. se kdysi dávno hrubě nelíbilo, že viděl "cavallo" na "culo", tedy svého koníka na zadní kapse dámských kalhot značky Regazzoni. Snad i to způsobilo, že si sympatický Švýcar s knírkem musel hledat angažmá jinde.

I když muzeum vystavuje sportovní i produkční vozy (i zde se exponáty částečně obměňují), prim hraje jednoznačně formule 1. Nejen rudé monoposty, ale také kombinézy a přílby hvězd, které dobývaly slávu a vítězství na závodních okruzích i jejich a týmové trofeje, to vše je k vidění in natura. A nejen k vidění. Ve zmíněném marketu si může každý koupit originální kousek motoru, který poháněl maranellský monopost. Od ventilu za pár euro až třeba po výfukové „paroží“. Vše samozřejmě s patřičným certifikátem.

Působila-li expozice Lamborghini jako seriózní odborné firemní muzeum, Kaplického stavba v Modeně jako ryzí oslava motorismu, pak Maranello bych přirovnal nejspíš k pouťové atrakci. Sice špičkové, ale přece jen pouťové. Bylo by však určitě škoda ji nenavštívit.

maranello_1.jpg

maranello_2.jpg

maranello_3.jpg

maranello_4.jpg

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA