Jdi na obsah Jdi na menu
 


Král krápníků v krasu krásnohorském

3. 11. 2010

Kde se zchladit v parném dni? Kam uniknout před provazy deště? Přece do jeskyně. Máte-li navíc dobrodružnou povahu, nemusí jít o klasickou prohlídku, ale můžete se na chvíli proměnit ve speleologa – amatéra a zažít pocity zcela odlišné od těch, které znáte z klasicky organizované prohlídky podzemních prostorů. Jednu z jeskyní, které je možno legálně navštívit speleologickým způsobem, nabízí Slovenský Kras.

Než jsme se vydali poznat tento krásný a jedinečný kout jižního Slovenska, přečetl jsem nespočet článků, doporučujících návštěvu té či oné přírodní nebo kulturní pamětihodnosti. Však jich je na území zapsaném v seznamu UNESCO nespočet! Mezi jinými jsem zaregistroval také několik informací o Krásnohorké jeskyni, jejíž prohlídku je dokonce nutné objednávat dopředu. Neodehrává se totiž na vybetonovaných cestičkách s robustním zábradlím v houfu desítek turistů, ale v malých skupinkách, nepromokavé kombinéze a na dně jeskyň, skoro tak, jak ji příroda stvořila. Proč ne? Jsem pro každé dobrodružství a vidět pětatřicetimetrový krápník zapsaný do Guinessovy knihy rekordů taky není k zahození. Krátká rodinná porada, telefonát do Krásnohorskej Dlhej Lúky, potvrzení termínu a můžeme vyrazit.

Je krátce před devátou ranní, když pomalu vjíždíme do zahrady penziónu Jozefína na jižním okraji obce, ležící na úpatí Silické planiny. Zatímco vůz parkujeme pod vzrostlou jabloní (slunce a blankytná obloha slibují další silnou dávku paprsků), vládne u skladiště jeskyňářských potřeb již čilý ruch. Zkušení průvodci přidělují jednotlivým zájemcům o vstup výstroj a balí ji do nepromokavých vaků. Platíme vstupné a dostáváme plastové vaky, obsahující baterii, čelovku, červený nepromokavý overal a červenou přílbu. "Nemám tu čižmy," reklamuji ve skladu chybějící gumáky, za které jsem si předtím připlatil dvacetikorunu (o prozřetelnosti tohoto rozhodnutí jsem se přesvdčil po výstupu na povrch, kdy jsem zapůjčenou obuv omýval od vrstvy jemného bláta).

Po krátké chvíli se vydáváme na kilometrový přesun k ústí jeskyně. S povděkem kvituji, že mikina, kterou jsem si ráno přibalil v očekávání chladu, zůstala v autě. V jeskyni je stabilních devět Celsiů, triko, flanelka a kombinéza by měly stačit. Slunce totiž opravdu pálí, spodní vrstva začíná vlhnout potem. Cestou pozoruji v potoce útvary, připomínající travertinové naplaveniny (později se dovídáme, že tomu tak skutečně je), v očekávání blížícího se dobrodružství jim však nevěnuji příliš pozornosti.

Jsme na místě. Na prostranství s několika lavičkami dohlíží kaplička s Pannou Marií. "Převlečte sa a všetko si dajte do vakov, ktoré necháte v jaskyni," udílejí průvodci pokyny a dodávají, že dovnitř mohou pouze kamery a fotoaparáty. Větší lze skrýt pod kombinézu, malý kompakt pak i do rukávu, které lze utěsnit velcropáskou. Zatímco někteří návštěvníci bojují s výstrojí, usměvavý podnikatel z Rožňavy nabízí všem lok nečeho ostřejšího. Nabídku neodmítám, zdroj tepla však navzdory svému valašskému původu poznat nedokážu. "To je naša drienka," dostává se mi poučení (později si všímám, že dříny je Slovenský kras doslova posetý, vzhledem k velikosti, tedy vlastně nepatrnosti jeho plodů se však ceně osm set korun za litr už nedivím).

 

speleo---priprava.jpg

Budeme mít štěstí, Panna Maria stojí při nás!

Jde do tuhého. První čtyři "jeskyňáři" mizí se svým provodcem za kovovými dveřmi, nám zbývá posledních deset minut času. Zkušený průvodce ještě jednou kontroluje funkčnost čelovek, upevnění baterií i příleb a ubezpečuje nás, že obavy nejsou na místě. Chci tomu věřit. Šest mi bylo už hodně dávno, do šestasedmdesáti mám stejně tak daleko, věkový rekord nejmladaího a nejstaršího návštvníka tedy nepřekonám.

Vyrážíme. Několik desítek metrů dlouhou přístupovou chodbu osvětluje již jen těkající světlo čelovek. Na jejím konci dostáváme krátkou instruktáž o trase a bezpečnosti, nechybí ani stručná historie objevování jeskyně. Nad průzračným potokem Buzgó, jehož proud celý systém hloubil miliony let, postupujeme k Perejovému dómu. Silný hukot napohled nevelké kaskády nabízí myšlenku, co se zde musí dít při vyšším stavu vody. Jen pár metrů odtud se třpytí nehybná hladina prvního jezírka, k jehož překonání se nabízejí dvě ocelová lana. "Dôležité je odvážno vyraziť a ráznymi krokmi prejsť na druhú stranu," dostává se nám dobře míněné rady speleologa s dovětkem, že nejde o nic obtížného. Musíme však jít po jednom. Vskutku: přestože postrádám na webu inzerovaný bezpečnostní úvaz, cítím se bezpečně. Lana se prohýbají jen zcela nepatrně a necelých dvacet metrů nad vodou nepředstavuje žádný problém.

speleo---lavka.jpg

Na laně nad vodou.

Ten přichází ale hned vzáptí. Dřevěné lavičky se po několika desítkách metrů přímočarého pochodu nepříjemně houpou! Vlastně ne, lávky leží pevně na dně jeskyně, houpou se stěny Puklinové chodby. Nebo že by účinkovala drienka? Stačí však na pár sekund zavřít oči a klam mizí. Ve Veľkom kaňonu se objevují první náznaky sintrové výzdoby, tmavé stěny dolomitu zdobí drobné bílé krápníky. Blíží se další překážka. Obrovský zával je třeba zdolat pomocí technických pomůcek. V nejužším místě zůstávám se svými pětasedmdesáti kilogramy živé váhy na chvíli viset díky za skálu zaklíněné baterii na zádech (informaci, že se tudy protáhl i stotřicetikilový člověk tedy příliš nevěřím a blahořečím si, že objemná zrcadlovka na mne čeká v bezpečí auta).

Jsme v prvním opravdu velkém prostoru, Abónyiho dóme. Než však budeme moci obdivovat jeho pestrou výzdobu, čeká nás další jezírko a tedy i lanový přechod. Daleko kratší než předtím, voda je však o poznání hlubší. I při slabém osvětlení odhaduji dno dva až tři metry pod hladinou. Speleolog taktně mlčí, zřejmě nás nechce zbytečně zneklidňovat.

Je však čas obdivovat dílo přírody. Vidíme útvary silně připomínající mořské korály a dozvídáme se, že "ide o karfiolovité korality, tvorené todorkitom, tedy minerálom tvoreným predovšetkým kysličníkom mangánu. Krom klasických kvapľov nabízí dóm i niekoľko tenkých brčiek." Průvodce vysvětluje, že je vytvořila voda protékající jejich nitrem a proto jsou neuvěřitelně křehké. Skutečně, když držím úlomek brčka na dlani, jeho váhu skoro neregistruji. Zajímaví jsou i drobní bílí "hádci" vylézající ze skalních puklin. "Heliktity patria medzi najatraktívnejšie speleotémy," pokračuje výklad. Často totiž rostou v rozporu s gravitačními zákony, neboť jejich růst řídí síly kapilární. Krásnohorská jeskyně je přitom jednou z nejlepších lokalit pro jejich pozorování. Máme však smůlu. Většina z nich se nachází v bočních větvích jeskyně, kam se dnes nepodíváme.

speleo---prohlidka.jpg

Kdy jste naposledy drželi v ruce kousek krápníku?

Čeká nás vrchol celé prohlídky. Po krátkém žebříku zdoláváme nevelké převýšení a přichází šok. Obrovskému prostoru dominuje "oltář" začínající hluboko pod našima nohama a končící vysoko v "kopuli" dómu. Kvapeľ rožňavských jaskyniarov, obr, který nemá v celé Evropě konkurenci. Nejen, že jeho majestátnost nelze dost dobře vyjádřit slovy, protože chybí jakékoliv srovnání, ale ani na propagačních fotografiích vypadala jeho velikost zdaleka tak, jako ve skutečnosti. K vyfotografování tohoto unikátu chybí maličkost: stativ. Je sice nasvětlen stacionárními žárovkami, ale světla je i tak málo.

Z úst provodce se na nás sype lavina zajímavostí o tomto skvostu. Snad jsem příliš rozrušen jedinečnou podívanou, v paměti mi proto utkvívá jen jejich zlomek. Především poznatek, že jsme skutečně ve správný čas na správném místě. Do své téměř pětatřicetimetrové výšky vyrostl tento král krápníků za pouhých dvanáct tisíc let a za pár desítek tisíc let tu zase nebude. To, co jsem o několik řádků výše nazval převýšením, je totiž ve skutečnosti mohutný trup jeho předchodce. Také chlouba rožňavských jeskyňářů bude postupně růst a mohutnět, až její tělo neunese vlastní váhu a zbortí se na dno jeskyně. "To bysom tu ale byť nechcel," poznamenává suše provodce.

Ještě pár otázek a je čas vyrazit zpět. Přestože jsem stejnou trasou prošel před chvílí, jsem překvapen, že některých věcí si všímám poprvé. Také vzdálenosti se mi zdají jiné, než při prvním průchodu. Zatímco poslední lanová lávka je nějak delší (noha přece jen již touží po pevné opoře), spojovací chodbu skoro ani nezaregistruji, doslova jí proletím. Beru svůj batoh a hurá na denní světlo.

Venku je o poznání tepleji než uvnitř, a tak se mi skoro okamžitě orosí čelo. Na lavičkách se již připravuje další skupina odvážlivců, z jejichž tváří lze číst napětí a očekávání. Z těch našich spíš radost a nadšení. Z některých i úleva. Svlékám zablácenou kombinézu a v potoce drhnu kartáčem gumáky. Při balení výstroje mám jasno a nejsem v tom pravděpodobně sám:
S jeskyněmi si dáme na nějaký čas pauzu. Obava, že to, co bychom viděli jinde, by bylo jen zlomkem dojmů ze setkání s rožňavským obrem, je totiž až příliš silná (tehdy jsem ještě netušil, že jenjenom o několik málo kilometrů dál absolvuji podzemní tůru, která i tento úžasný zážitek překoná)..

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA