Jdi na obsah Jdi na menu
 


Letem do Girony a zpět

25. 3. 2008

 

Začalo to nenápadně. Černobílý inzerát sliboval letenky z Brna do Barcelony za konečných 180 českokorun. Po rezervaci na stránkách Ryanairu sice cena ještě povyskočila o platbu za platbu na 960 Kč za obousměrnou přepravu dvou lidí, ale: Nekup to! Vždyť za ty peníze se u nás nelze podívat ani na střechu vlastní chajdaloupky z ultralightu. A jen samotný let na Gironské letiště slibovat shůry přehlédnout polovinu Alp.

Byl začátek prosince, odlet koncem února byl tedy příslibem, že aspoň na chvíli vypadneme ze spárů středoevropské zimy do katalánského jara. Nemaje s touto krajinou žádných zkušeností, volíme jen nejkratší možný pobyt, tedy prodloužený víkend. Informací je díky internetu naštěstí dost, takže odjíždíme s nadějí zajímavě prožitého víkendu.

Brněnské letiště nás vítá olověnými mraky a slušně zaplněnou halou, nízká cena evidentně láká. Startujeme na čas a mizíme v mracích. Chci věřit, že budou nízko, takže by mohly být vidět aspoň vrcholy nad 3 000 metrů. Moje obavy jsou však liché, již nad Dolními Rakousy se mračna trhají a výhled je slušný. I přes názory, že přes dvojité (a upatlané a poškrábané) okno v letadle toho moc vyfotografovat nelze, kapesní panasonic se činí. Pohled na zasněžené Alpy je velkolepý a je jasné, že i kdybychom už během cesty neviděli nic, tento pohled za ty peníze stál. Kapitán nás upozorňuje, že přelétáváme Marseille a já na severu hledám Mt. Ventoux. Je tam, osamoceně střežící provensálskou pahorkatinu.

alpy.jpg

Téměř celou cestu nás zdravily zasněžené vrcholky Alp

Nad španělsko-francouzskou hranicí vládne opar, Pyreneje proto lze spíš tušit než si prohlížet. Těsně před přistáním pozoruji, že v každé vesničce ční ze spleti bílých a kamenných domků starobylý kostel s kamennou věží neomylně prozrazující, že do krajiny shlíží již pěknou řádku stovek let. Vypadá to slibně.

Linkový autobus do města je pohodlný a nedrahý, taxi by přepravu asi příliš nezkvalitnilo (kam se hrabe Ruzyně). Girona je velikostí srovnatelná s Brnem, popojíždíme proto v kolonách a postáváme u semaforů. Na první pohled běžné průmyslové mesto ...

Penzion na okraji starého města nacházíme bez problémů. Pokoj odpovídá ceně - malý balkon, koupelna se sprchou, internet na recepci. Nicméně polehávat jsme sem nepřijeli, takže vyrážíme na prohlídku města.

Začínáme v infocentru na nábřeží Riu Onyar. Plánek sice nemají, ale sezóna vlastně ještě nezačala, tak se ani nedivím, navíc máme vlastní. Přes hlavní "bulvár" La Rambla se noříme do spleti uliček, lemovaných kavárničkami a obchůdky nabízejícími všechno možné. Gotický chrám sv. Felixe je oděn do lešení, prohlídku interiéru tedy odkládáme a kolem arabských lázní stoupáme do parku. Vládne zde klid a pohoda, zeshora na nás shlíží majestátná katedrála. My naopak shlížíme na klášter San Pere de Galligants, výstavný románský komplex z prostého kamene, pod jehož krovy dnes sídlí archeologické muzeum. Máme však smůlu, expozice se přestavuje, sezóna vlastně ještě nezačala.

klaster.jpg

Klášter San Pere de Galligants

Přes malebnou zahradu Johna Lennona se poprvné dostáváme na hradby a prohlížíme město od východu. Průvodce sliboval pěknou podívanou a nehlal. Jen ty Pyreneje na obzoru chybějí k dokonalosti, opar se nerozplynul. Kolem ranně románské kaple sv. Mikuláše se parkem s dozrávajícími pomeranči vracíme do města a míříme ke katedrále. Mohutná stavba gotických proporcí s románskými prvky a bohatě zdobeným barokovým průčelím s asymetricky umístěnou věží je prvotřídní turistickou atrakcí, u pokladny je tedy fronta. Skoro jak na Hradčanech. Převládá angličtina, nechybějí Japonci.

"Odkud jste přijeli?" táže se anglicky pokladní a po odpovědi, že z Brna v Česku, nám lámanou češtinou sděluje, že to poznala, jezdí na jižní Moravu za přáteli. Že by Slovan opravdu všude bratra měl?

V katedrále je zakázáno fotografovat, což mě mrzí. Když však procházím tímto jednolodním gotickým prostorem, který je svým rozpětím největší na světě, je mi jasné, že ani velkoformátový Sinar by nedokázal vyjádřit dojem, kterým na člověka tento mohutnými klenbami uzavřený chrám působí. Procházím kolem množství barokních kaplí a snažím se uchovat si tento jedinečný pocit v paměti.

Zážitkem je také katedrální muzeum, umístěné v bývalém románském kláštěře. Procházka po jeho ambitu dokáže návštěvníka přenést o několik století zpět, vždyť od doby, kdy tudy denně procházeli mniši v prostých kutnách, se na jeho interiéru nezměnilo téměř nic. Jedinečným exponátem muzea je ručně tkaný nástěnný koberec zobrazující biblický příběh zrození Světa. Uvážím-li, že v době jeho vzniku (cca 1100) sváděli v Čechách potomci velkomoravských knížat teprve (mnohdy) bratrovražedný boj o moc, lehce mě zamrazí v zádech.

Nelze jen tak odejít za jinými pozoruhodnostmi. Sedáme na kamennou lavičku na náměstí Apoštolů a obdivujeme západní portál, dílo vrcholné gotiky zdobené dvanácti drobnými plastikami světců. Kolem klidně procházejí hloučky turistů i domorodců a nemohu si nevšimnout, jak mi vůbec nechybí ta hektická atmosféra obklopující sv. Víta v Praze nebo třeba milánský dóm. Je tu nádherně a hlavně POHODA!

Pomalu se loudáme křivolakými uličkami staré židovské čtvrti, hojně osazenými značkami upozorňujícími řidiče, že metr šedesát je maximální šířka vozu, která jim ještě umožní pokračovat v cestě. Rozvážet balíky bych tu teda nechtěl. Domorodcům to však zjevně nevadí, ze všech domků a zahrádek přímo sálá klid a spokojenost jejich obyvatel.

zidovska-ctvrt.jpg

Židovská čtvrť dýchá neopakovatelnou atmosférou

Začíná se šeřit. Osvětleny stylovými lampami získávají zdejší starobylá zákoutí ještě více na tajemnosti, nemohu nevzpomenout na Foglarova Stínadla. Je příjemné teplo, večeře na jedné z mnoha zahrádek na La Rambla je proto příjemná taktéž. Ještě pár doušků jemné brandy Torres Imperial na dobrou noc a nezbývá než konstatovat, že den neměl chybu.

Druhý den zahajujeme procházkou po hradbách, začínají hned na náměstí Republiky nadaleko kamenného mostu Ponte Pedra. Průvodce sliboval, že připomínají zmenšenou Čínskou zeď a popravdě řečeno, nelhal. Po jižní straně starého města se táhnou od nábřeží až ke katedrále a podívaná je kouzelná. Zvláště z několika bastiónů je výhled téměř impozantní a nezbývá než znovu litovat oparu, který nad městem leží.

Moderní komplex univerzity přirozeně a nenásilně přechází do románských zdí budov kláštěra sv. Dominika, zpoza kamenných zdí tu a tam vykoukne štíhlá palma. Jem množství barevných plechových "krabiček" a několik stavebních jeřábů prozrazuje, že i zde už nastalo 21. století. Na jih od katedrály přechází opevnění, jehož nejstarší části pamatují časy římských nájezdů, v malebné zahrady. I koncem února zde září pestrobarevné květiny, které namnoze střídají mohutné rostliny agáve.

Jako obdivovatel zeleně si proto nemohu nechat ujít prohlídku místního parku a zahrad Devesa. Parku vévodí široká alej mohutných šedivých platanů, zahrady jsou pak doménou palem a dalších pro středoevropana exotických dřevin. Smutnou realitu, do níž se za chvíli vrátím, ještě umocňují kvetoucí (a omamně vonící) magnolie. Těžko se mi bude odlétat.

Nezbývá však, než se znovu projít po nábřeží Riu Onyar a znovu nasávat tu neopakovatelnou atmosféru pestrobarevných fasád úzkých domů zrcadlících se v klidné hladině líně tekoucí řeky. Moderní most nás z rušného náměstí znovu vtahuje do starobylých uliček a interiér kostela sv. Felixe znovu udivuje svou mohutností i klidem, jenž z něj vyzařuje. Člověk aby se bál i šeptem promluvit. Vždyž sezóna vlastně ještě nezačala...

ryu-onyar.jpg

Nad barevnou mozaikou domů na nábřeží Riu Onyar
se vypíná barokní fasáda gotické katedrály
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA