Jdi na obsah Jdi na menu
 


Uplakaná Medvědí soutěska

19. 4. 2010

 Medvědí soutěska je určitě jedním z nejčastějších cílů jednodenních zájezdů především jihomoravských a západoslovenských cestovních kanceláří do Rakouska. Tím pádem se dostala i do našeho hledáčku při plánování alternativních výletů v okolí rakouského Semmeringu. A nelitovali jsme toho.

Již letmý pohled z balkónu na protější sytě zelené svahy Gahnsu a Klosterwappen beznadějně přikrytý mraky napovídá, že hřebenovka po Raxu asi nebude to pravé ořechové. Zvláště, když dolní hranice oblačnosti spolehlivě ukrývá nejen chatu Ottohaus, ale také horní stanici lanovky
z Hirschwangu, která nám měla posloužit jako rychlé a hlavně pohodlné přibližovadlo náhorní planiny. Nezbývá, než zvolit vhodnější program.

Což takhle Medvědí soutěska? Není daleko, leží přece jen jižněji, takže počasí tam může být příznivější a není tak vysoko. Hlavně však není cílem pro skalní vyznavače dalekých výhledů, takže ani relativně hustá mlha by neměla zhatit zážitek z jejího zdolání. Naopak, alespoň částečná odolnost proti klaustrofobii je celkem nutným předpokladem pro vstup.

Balíme pár nejnutnějších věcí a vyrážíme. Již po několika kilometrech se projevuje v našich plánech malá chybička: cesta ubíhá nepříjemně pomalu. Nemaje čelní sklo vybavené dálniční známkou jedeme po okreskách. Všichni Rakušané zřejmě celkem logicky předpokládají, že tyto silničky spojují jen nejbližší obce, takže nejen že chybí značení vzdálenějších cílů, ale průtahy vesničkami jsou zhusta vybaveny nejrůznějšími zpomalovacími prvky. Za Bruckem jsme navíc skončili na úzké polňačce, kopírující rychlíkovou trať a když konečně vidíme ceduli Mixnitz, máme proti předpokladům víc než hodinové zpoždění.

Mixnitz by klidně mohli přejmenovat na Medvedovo. Soutěsku tu má v názvu snad každá krčma, penziónek či jen pokoj k pronajmutí. Projíždíme vesnicí, jejíž domy nezřídka zdobí kvetoucí kaktusy, které vcelku úspěšně nahrazují jinde uniformní muškáty. Prázdná parkoviště neomylně napovídají, že narváno nebude. Zároveň také ukazují, jak to tady asi vypadá, když není pracovní den a navíc zataženo. Parkujeme tak až téměř u hostince Grassauer, v místech, kde turistická značka mizí v lese. 

vstup.jpg

Pokladna u vstupu do rokliny.

Lesní cesta vytrvale stoupá, mokré kameny nepříjemně podkluzují. Není se ostatně čemu divit, také Fischbacherské Alpy, jejichž největší atrakcí je právě Medvědí soutěska, jsou tvořeny vápencem. Po chvíli přicházíme
k bublající studánce, která přímo vybízí doplnit, tedy spíš vyměnit zásoby vody. Další úsek tvoří rovná a široká, nicméně dost strmá silnička, po níž by klidně (i když asi jen na jedničku) projelo i sportovní auto se sníženým podvozkem. Je to namáhavé, nudné a trvá to nepříjemně dlouho. Jsme na cestě už více než hodinu, když se před námi objevuje chatička ukrývající pokladníka a malé odpočívadlo.

Dáme tedy těla vystoupavší zhruba 200 výškových metrů spočinout, poškádlíme žaludky a kupujeme vstupenky. Pokladníkův prskolet opřený
o stěnu budky prozrazuje, že vstupu do soutěsky lze dosáhnout i méně náročným způsobem, v naší situaci je to však už jedno. Vzdálený hukot vody i strmé srázy prosvítající skrze bujný les prozrazují, že soutěska není daleko. A skutečně, již několik desítek metrů za kasou potkáváme první dřevěné lávky, které nás spolu s žebříky neopustí po několik následujících stovek výškových metrů. 

barenschutzklamm-2.jpg

Již úvodní pasáže rokle slibují zajímavý zážitek.

Stromy se rozestupují a my se ocitáme v zajetí skalisek, která až několik set metrů nad našimi hlavami otevírají pohled na úzký proužek oblohy, respektive mraků. Úseky vedoucí pod sklními převisy střídají můstky a traverzy přes bouřící vodopády. Přestože dřevěné, působí lávky i žebříky stabilně a svým ukotvením v ničem nepřipomínají rozviklané rebríky, ktoré si naozaj dobre pamatám zo Slovenského raja. „Je to ale nádhera,“ pomyslím si pokaždé, když se otočím po směru padající vody nebo pohlédnu skulinou do oblak. Divoká voda vymlela ve vápencích roztodivné útvary, které se postupně objevují nad našimi hlavami, aby nám za několik chvil zmizely hluboko pod nohama.

Škoda jen, že je téměř nemožné tu nádheru vyfotografovat bez toho, aby se v aspoň malé části záběru neocitl kousek dřevěných můstků. Šlo by sice udělat pár detailů, ale ty by zase nevystihly, co vnímá oko diváka. 

barenschutzklamm-3.jpg

Cesta se klikatí po příkrých srázech ...

barenschutzklamm-1.jpg

...ze všech stran sevřená skálou.

Začíná drobně poprchat, počasí je koneckonců uplakané už od rána. Podle mapy máme naštěstí větší část rokle již za sebou a k chatě Zum guten Hirten (U dobrých pastýřů) by to nemělo být daleko. Do cesty se nám navíc staví chatička místních horolezců (spíš údržbářů cesty). Je sice zamčená, ale suchá lavička pod prodlouženou střechou je nám k dispozici. Pršet ale nepřestává, naopak. Nezbývá nám, než se s tím smířit a zbytek cesty absolvovat v mokru. Lávky však ani v těchto podmínkách nezklamaly, dřevo je upraveno tak, že klouže jen zcela minimálně.

Naše trasa postupně odbočuje z osy soutěsky do svahu vlevo, neklamné znamení blížícího se konce. Cesta se postupně napřimuje a mění v pohodlnou lesní pěšinu. Až zde potkáváme prvního člověka, respektive dvojici lámanou angličtinou hovořících turistů. Nevím, zda vypadám tak důvěryhodně, nebo jsme taky prvními zástupci civilizace, které potkali, ale ptají se na cestu. No, snad jsem je nezklamal.

To však již kráčíme po louce, na jejímž konci nás vyhlíží chata. Prázdná terasa i přístřešek nevěští zdálky nic dobrého, nicméně jeden pastýř přítomen je a vítá nás ve výčepu. Pohled na hodinky napovídá, že na zdolání Hochlantsche nám čas již nezbývá, proč tedy chvíli neposedět. Navíc přestává pršet, před cestou do údolí je tedy možnost se převléci do suché košile. Ani cesta k nedaleké chatě Steirischer Jokl nedává příliš smysl, protože feráta nad ní, vedoucí rovněž k vrcholu, je céčková a nám chybí nejen potřebná výbava, ale též (a především) zkušennosti. 

zum-guten-hirten.jpg

Chata U dobrých pastýřů zeje prázdnotou.

Nabídka hospůdky je pestrá, slazené minerálky však ani tady nevedou. Volím tedy směs jablečné šťávy se sodou, neb pivo není mým oblíbeným nápojem. Posezení a hlavně občerstvení je příjemné, protože od setkání
s pokladníkem uběhly již více než dvě hodiny a my jsme za tu dobu vystoupali dalších více než 450 výškových metrů. I když žebříky a schůdky jsou samozřejmě daleko pohodlnější než výstup příkrým terénem, v nohách je výška už cítit.

Zpátky naštěstí není nutno zdolávat žádné žebříky, neboť cesta vede cikcak svahem nad roklí, ale i tak dostávají kolena zabrat. Jdeme lesem, takže ani nyní se žádné výhledy nekonají. Až těsně nad vstupem do soutěsky vcházíme na horskou pastvinu Schweigeralm, odkud se otevírá pohled na jihozápadní masív Hochlantsche. Stádo krav, na přítomnost horošlapů očividně přivyklé, se líně povaluje v trávě, aniž by mu v pohybu bránil jakýkoliv plot.

 

hochlantsch.jpg

Téměř kýčovitá alpská scenérie, pastvina Schweigeralm.

Míjíme studánku a za chvíli již odemykám auto. Chci věřit, že cesta zpět proběhne v rychlejším tempu, ale značení opět zklame. Ač neradi, hned za Bruckem najíždíme na dálnici, kterou se nám podařilo vyklidit až za dlouhým tunelem u Kapfenbergu. No, přijeli jsme v pořádku, večeři jsme stihli a i kdyby, Medvědí soutěska za nějakou tu nepříjemnost určitě stojí!

A příště nesmím zapomenou rybí oko. S tímto objektivem to bude teprve ta pravá procházka!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA